The Traitor of the Crown |TODODEKU|

KAPITOLA DEVÁTÁ

(Ahojky! Ano... jsem tu s dalším upozorněním. Tahle kapitola bude obsahovat třetí odstavec 18+, takže jako vždy, čtětě jen na vlastní nebezpečí. Vím, a je mi jasné, že za to co chystám mě nebudete mít rádi. Užijte si kapitolu! Pokud to bude alespoň trochu možné)

Izuku se následující den probudil ve svém pokoji a chvíli se jen líně převaloval v posteli. Vyhnat ho nemohly ani sluneční paprsky, které byly skutečně nepříjemné. Nespěchal nikam. Oči znovu zavřel a zhluboka se nadechl. Připomnělo mu to všechna ta líná rána se Shotem u nich v paláci. Čas od času takhle spolu leželi v objetí a povídali si. Nad vzpomínkou Izuku objal peřinu a zkusil nasát vůni. Takhle Shoto ale nevoněl. To ho zase přinutilo oči otevřít a zamyslet se. Musel mu pomoct, to ano, ale jak? Jeden z dráčků, které si nechávali volně pohybovat po zámku mu skočil do postele a přitulil se k němu. Naštěstí pro ně, nebyli draci jen ohniví a ledoví. Například tenhle byl zemní a spíše připomínal psa, než děsivého oheň chrlícího draka. ,,Dobré ráno, Arthure. Spalo se ti dobře?" usmál se na něj Izuku a pohladil ho. Dráček vesele zamával křídly a přitulil se blíže. Chvíli tam s ním takhle ležel, než se odhodlal konečně vstát. Oblékl se, sám, protože byl tak zvyklý, vyčistil si zuby, trochu se pokusil učesat i vlasy. S posledním zkontrolováním sešel po schodech do salónku, kde každé ráno vysedává jeho matka s čajem. Většinou plete a ani dnešek nebyl výjimkou. Zaklepal na dveře a po tichém ,,dále" vstoupil dovnitř. ,,Dobré ráno, mami," usmál se a šel si sednout blíže k ní. Byl připravený vrátit se zpátky ke studiu, dokud nebude Shoto připravený mluvit. Inko ke svému synovi zvedla pohled a úsměv mu oplatila. ,,Dobré ráno." Už od včerejška se z Izuka snažila dostat, proč se tak náhle vrátil, ale byla odbytá jen s tím, že mají všichni teď moc práce s oslavováním návratu Tami. Nebyla hloupá a věděla moc dobře, že něco není v pořádku. Obzvlášť v ten moment, co jí Izuku odložil pletení a položil si svoji hlavu do jejího klína. Automaticky ho ve vlasech začala hladit, jak bylo jejich nepsanou dohodou. Dlouho už se tohle nepovedlo, takže ho nechtěla hned vyplašit. ,,Dnes jsi nějaký přítulný. Čím to je?" Izuku by jí to tak rád řekl, ale nechtěl v jejích očích svého přítele shodit. Věděl, jak se ti dva mají navzájem rádi. ,,Jen jsem se dobře vyspal." Inko chápavě přikývla a s menším úsměvem pokračovala. Dveře se znovu otevřely a stál v nich Yagi. ,,Tak tady je to naše dítě. Už dobrou chvíli tě tu hledám. Někdo za tebou přijel." Izukem jako kdyby trhlo, rychle se s rodiči rozloučil a šel se podívat před zámek. Byl si moc dobře jistý tím, že je to Shoto. Mýlil se. Stála tam Fuyumi se značně vyděšeným pohledem. ,,Izuku! Musíš se vrátit. Prosím! Shoto má strašné horečky a skoro nikoho k sobě nechce pustit. Říká, že se ti musí omluvit. Nemluví o ničem jiném." Nemusela ho dlouho přemlouvat. Nasedl k ní na koně a se zprávou pro rodiče odjeli. Vyčítal si to teď o to víc. Neměl odjíždět. ,,Izuku... Za co přesně se ti chce omluvit? Zněl strašně naléhavě." Chlapec chvíli přemýšlel, jestli má jít s pravdou ven, nebo to nechat jen mezi nimi třemi. ,,Nevím." Což nebyla tak úplně lež. Neomluvil se mu ani za ten večer, nic nevysvětlil a on teď netušil na čem oba jsou.

Služebné oba hned zavedly do Shotova pokoje, jako kdyby to bylo vůbec potřeba. Izuku tam znal cestu nazpaměť. Všechny obešel a k posteli si klekl. Chytil Shotovy ruce a ten v ten moment otevřel oči. ,,Izuku...!" usmál se Shoto. V tváři byl červený a na čele měl chladivý obklad. Vypadal tak slabě, ale zároveň měl tu jiskru o kterou nedávno přišel. To donutilo Izuka usmát se. ,,Jsem tu. Všechno už je v pořádku." Rei si oddechla a Shotovi naposledy vyměnila obklad. ,,Zvládneš to tu s ním?" otočila se na něj s nadějí v očích. Trvalo to celou noc. Celou noc ho museli přesvědčovat, že hned ráno pro něj dají poslat. ,,Samozřejmě," přiložil si ruku k čelu, přesně jak to dělají vojáci. Rei se ještě podívala na Shota s menšími obavami. Jako malý byl s teplotou nesnesitelný a měl strašné výkyvy nálad. ,,Mami, pokud to někdo zvládne, tak je to člen rodiny Midoriya. Zkusila jsem to na vlastní kůži," zastala se ho s menším úsměvem Fuyumi. Rei tedy přikývla a z pokoje odešla i s její dcerou. Izuku pohladil svého přítele po tváři a ten ho za ruku lehce chytil. Stále se nepřestával usmívat. Byl tak šťastný, že je mu zase nablízku. Horečka ho obvykle nechávala neklidným, ale tentokrát byl rád. Cítil se zase o něco víc, jako svévolně myslící člověk. ,,Je mi moc líto co se včera stalo. Přísahám, že jsem nechtěl. Nevím co to do mě vjelo." Věděl, ale bál se to říct nahlas. Co kdyby to Chisakiho naštvalo ještě víc? Izukovi tahle odpověď ale nestačila. ,,Pokud je nějaký problém, vyřešíme ho. Já bych tě přeci nikdy-" ,,Já vím, Izuku... já vím. Bylo to hloupé, protože tohle já moc dobře vím. Věřím ti." Měl strach říct cokoli navíc. Každé chybné slovo jeho přítele ohrožovalo. ,,Tak... proč?" Izukovi tekly slzy. Nechápal to. Byl ještě zmatenější, než předtím. Shoto ho pohladil po tváři a slzy mu setřel. Přemýšlel, jestli by pomohlo, jednoho dne nechat vzkaz s rozloučením a odejít. Daleko, někam, kde by ho nenašli a kde by nikomu neublížil. ,,Proč jsi to tedy řekl?!" Izuku naléhal. Shoto netušil jak na to odpovědět, proto udělal to, co v takových chvílích lidé dělávají. Zalhal. ,,Cítil jsem to tak." Jeho přítel se na chvíli omluvil a z pokoje odešel. Nechtěl před ním brečet, pokud mu nemohl věřit. Vzpomněl si i na Kacchanova slova o rozchodu, ale ani do toho se mu nechtělo. Ještě bylo moc brzo to vzdát. Ještě nebyl čas na to pořádně začít bojovat.