life without a mask // dreamwastaken

12.

Seděla jsem u svého počítače, tři tlačítka na klávesnici jsem drtila jako o život, jenže mi to bylo houby platné, když někdo mému týmu v minecraftu v bedwars zničil už asi po třetí postel. 

Chtěla jsem si zahrát, v poslední době jsem se hrání tolik nevěnovala a takhle to dopadá. Pár hráčů si ze mě utahovalo, jak já můžu být přítelkyně jednoho z nejlepších minecraft hráčů, když neumím hrát bedwars. 

To mi připomíná, že ten hráč se mnou v posledních pár dnů pořádně ani nepromluvil. Snaží se v mé přítomnosti být co nejméně a já jsem do teď nepřišla na to proč. Naposledy se mnou promluvil dneska ráno, kdy se ptal, kde je Patches, a když jsem mu řekla, že spí a zároveň i na to, co se stalo nebo co jsem provedla, že se mnou moc nekomunikuje, raději  ji probudil a dělal, že mě neslyší a na Patches začal šišlat jak dítě. Přestal kvůli nějaké zprávě, která mu přišla do mobilu. Téměř hned odešel.

Po asi páté prohře jsem to vzdala a rozhodla se jít otravovat svého nejlepšího kamaráda do vedlejšího pokoje. Seděl na židli u svého počítače, slyšel mě, takže se na židli jenom otočil s otráveným výrazem. Karl mu dal kopačky, nebo co?

,,Nechceš jít hrát PSko nebo virtuální realitu?" nahodila jsem stydlivý tón abych ho přesvědčila přičemž jsem se dívala do země a chvilkama i na něj.

,,Můžeme si zahrát phasmophobii?" 

To poslední, co by Nick kdy hrál je nějaká hororová hra na virtuální realitě. Ale jestli to chce hrát, proč ne. 

Nemám tu hru zrovna dvakrát nejraději, ale když vidíte, že Nick panikaří při každým zvuku co se kolem ozval, tak to není tak strašidelné. Chudák se dokonce lekl, když po něm skočila Patches. Mohl vyletět z kůže. 

Já jsem se lekla, když mě někdo obejmul zezadu, to jsem upřímně myslela, že mám infarkt. Zapištěla jsem tak moc, že to museli slyšet sousedi. Na okamžik jsem si myslela, že to bude třeba Nick, že by se chtěl pomstít za to, že jsem si z něj dělala srandu, ale ten ve virtuální realitě stál přede mnou. 

Rychle jsem si sundala brýle a viděla Claye. Kdo jiný, že jo? 

,,Blbečku!" Strčila jsem do něj. ,,Malém jsem dostala infarkt!" 

,,Promiň, ale nabízelo se to," začal se smát. 

,,Já si skoro nadělal do kalhot jak zapištěla," přiznal Nick s rukou na hrudi. To se Clay začal smát ještě víc. 

,,Tak já vám to vynahradím. Dlouhá projížďka, spousta jídla a sledování netflixu na gauči do rána?" Navrhnul Clay jako bolestné za to, že nás měl malém na svědomí. 

Nickovi se to ovšem hned zalíbilo, hlavně protože nebude nic platit, ale mně? Pár dnů se mi vyhýbá jak jen může, minimálně se mnou mluví a teď přijde s aktivitou, kterou jsme dělali, když jsme se všichni k sobě nastěhovali? Teď mi hlavou vrtá otázka "Co se děje?" víc než za těch pár dnu dohromady. 

Něco mi tady uniká, ale vůbec nemám tušení co to je. Ráno se ke mně choval jako kdyby na mé existenci moc nezáleželo, při příchozí zprávě zmizel jako duch ale vrátí se jako by nic. Jakoby vůbec nic mezi námi nebylo divné. 

,,Ty jsi fakt neuvěřitelný," protočila jsem oči, obešla ho a vyběhla schody do ložnice. Zamkla jsem dveře a zalezla jsem si do postele. Brečela jsem, ale ne moc. Pořád jsem se snažila přijít na odpověď na mou otázku, co se děje. 

,,Claire?" slyšela jsem z druhé strany dveří své jméno s malým klepáním. ,,Nevím jestli jsem řekl něco špatně, ale jestli jo, tak se omlouvám. Nechtěl jsem tě naštvat," bylo mu to líto, ale omlouval se úplně za špatnou věc. 

Spíš místo aby se omlouval za to co řekl, by se měl omlouvat za to, co neřekl. Vstala jsem zase z postele, abych mohla odemknout. 

,,Omluv se za to, co si neřekl, ne za to co si řekl, protože to není důvod proč jsem rozrušená," opřela jsem se o futra ruce překřížené. Snažil se vypadat zmateně, abych si myslela, že neví o čem mluvím, ale když se s někým znáte od malička, něco málo se o něj z pozorování naučíte. 

,,Nevím o čem-" věděla jsem co chce říct, proto jsem ho ani nenechala to doříct. 

,,Ale víš." 

Viditelně oddechl. ,,Kdybych ti to řekl, že mě budeš nadosmrti nenávidět," ani se na mě nepodíval. Díval se do země. 

,,Máš jinou?" zeptala jsem se rovnou na něco, co by napadlo každou v téhle situaci.

,,Pane bože, ne!" Přiznal. Tohle jsem mu věřila. Už jenom protože se mi podíval do oči a neuhnul. 

,,Tak co je to?!" Nenechala jsem toho. 

,,Já-" chtěl určitě říct, že to nemůže říct, ale dobře pro něho, mu začal vyzvánět mobil. Volala mu jeho mamka.

Ať už mám tu ženu ráda sebevíc, mohla si vybrat lepší dobu, kdy by si chtěla povídat se svým synem než uprostřed naši hádky.

Vzdala jsem to. Nemělo smysl abych z něj vytahovala něco, co mi říct nechce. Znám ho od tří let a myslela jsem, že ho znám dobře, že znám každé jeho tajemství, ale evidentně ne.