life without a mask // dreamwastaken

Prolog

Venku svítí sluníčko, já a máma jdeme na hřiště, které mi dneska slíbili. Jen co jsem zahlédla ono hřiště a houpačky, pustila jsem máminou ruku a běžela co nejrychleji co mi mé malé nohy stačily. Mamka za mnou ještě zakřičela ať jsem opatrná a hlavně ať nespadnu.

Obsadila jsem jednu z houpaček a začala se houpat co nejvíc jsem uměla. Když jsem si všimla, že jedna holčička čeká na volnou houpačku, pustila jsem ji. Běžela jsem nahoru na skluzavku, odkud jsem zamávala mamce. Jen co jsem sjela ze skluzavky, slyšela jsem více dětských hlasů jak po sobě křičí. Byla jsem příliš zvědavá tak jsem šla k pískovišti abych zjistila, co se děje.

Malý blonďák házel po ostatních dětech písek. Jedna holka to měla už v očích. Nechtěla jsem se jenom dívat, proto jsem si vzala malý kamínek a hodila ho po něm. I když jsem strašná v házení, překvapivě jsem kamínek hodila do hlavy. Blonďák se na mě otočil s naštvaným výrazem. Zasloužila jsem si díky svému hodu pískový déšť. Ale naštěstí se písek nerozletěl moc vysoko. Sice jsem zaječela aby toho nechal ale i tak jsem se bránila tím, že jsem do něj strčila tak, že spadnul do toho pískoviště. S překvapením se na mě díval ale to mi bylo jedno. Otřela si ruce o sebe a odešla od pískoviště. Snad přestane házet po ostatních písek. Přiběhla jsem za mámou abych se mohla napít a šla dál pobíhat na hřiště.

Po delší chvíli mě zavolala zpátky s oznámením, že jdeme domů. Moc se mi nechtělo, ale taťka mi slíbil, že až přijdeme domů, ještě někam půjdeme, pravděpodobně na zmrzlinu. Před našim odchodem za mnou přiběhl blonďáček z pískoviště, dal mi pár sedmikrásek, omluvil se a dal mi rychlou pusu na líčko, hned zase zmizel. Určitě jsem byla červená. Máma se mě vyptávala na otázky a já ji řekla vše, co se během té chvíle stalo.

S mámou jsme na hřiště chodívali od té doby často. Pokaždé tam byl zelenooký blonďák jménem Clay se kterým jsem si hrála. V ten den, aniž abych si to uvědomovala jsem dostala nejlepšího kamaráda, parťáka i přítele v jednom. Potkala jsem svou spřízněnou duší, spousta lidí říkalo, že žádné přátelství ani vztah nevydrží věčně, spousta z nich říkalo, že se jednou naše cesty rozdělí a my už se nikdy nebudeme bavit. A i po šestnácti letech je mezi námi to stejné pouto, jako když jsme byli děti. Máme stejné zájmy, přátele..

Slovy nikdy nebudu moct popsat ty pocity, které ke Clayovi mám. Ty všechny emoce musíte cítit aby jste to mohli pochopit. S ním bylo vždycky všechno lehčí, nikdy jsem se nemusela ničeho bát. S ním jsem se cítila bezpečně, byl moje záchranné místo, kde jsem se mohla schovat pokaždý, když jsem se cítila zranitelná. V životě jsem toho moc nepotřebovala, on byl vždycky to všechno, co jsem kdy chtěla.