Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
yoonmin kratší oneshot
Moje ruce se třásly, samovolně se klepaly a nebyl jsem schopný to jakkoliv ovlivnit. Nepřetržitě jsem pozoroval chlapce s černými vlasy, tiskl jsem se zády k rohu, abych měl výhled na dění kolem a cítil se jakžtakž chráněný.
On byl vždy ten, který mi poskytoval bezpečí, to již ovšem dávno neplatilo.
,,No tak kotě, snad se mě nebojíš." vysloví.
Hrál si se zapalovačem, seděl na posteli a celou dobu mě upřeně pozoroval. V místnosti vládlo šero, ve vzduchu se linul smrad od kouře, jelikož byl silný kuřák a za tu dobu, co jsem tady, si zapálil již nespočet krát, ačkoliv věděl, že se mi to protiví.
,,Chci odejít, Yoongi." řeknu.
Byl jsem tak naivní, když jsem se rozhodl ho přijít navštívit. Manipuloval se mnou, psal mi nepřetržitě a chtěl, abych přišel za účelem si odnést nějaký svoje osobní věci, který jsem si tu údajně nechal, ačkoliv jsem sám věděl, že tu po mně nic nezbylo.
,,Nelíbí se mi, když mi říkáš jménem." odpoví.
Tak moc jsem chtěl vypadnout, avšak jsem neměl jak, jelikož nás tu sem zamknul a po hodině jsem se přestal snažit ho přemlouvat, aby odemknul, protože to stejně nemělo žádnou cenu.
,,Již nemám důvod tě oslovovat jinak."
Ve vztahu jsem ho oslovoval láskyplně, měl spoustu přezdívek a jeho jméno kdyby zaniklo, ač bylo krásné, tak pro nás nepodstatné.
V pokoji se ozval jeho smích, který byl ovšem falešný a nevědomě jsem se přitiskl více ke zdi, když se pohnul se svým palcem a škrtnul si se svým zapalovačem, aby vytvořil menší plamínek.
,,Protože jsi to kurva posral, proto." vysloví.
Tehdy bych pociťoval lítost, zklamání sám ze sebe, ale teď už tomu tak není, jelikož vím, že jsem udělal správné rozhodnutí.
Zvedl se, rozešel se mým směrem, ale já neuhnul pohledem a pozoroval ho, jak si dřepnul ke mně.
,,Jak se má Hoseok, určitě se mu po tobě stýská." řekne.
Vzal mě za bradu a palcem mi hladil pokožku, ihned jsem svraštil obočí a udělal se svou hlavou prudký pohyb, aby se mě již nedotýkal.
,,Jdi do hajzlu." ceknu.
Odjakživa jsem se ho jistým způsobem bál, ale ten pocit byl spíše respekt, který zaniknul, protože mi bylo jasné, že mi fyzicky neublíží.
Na moment svraštil obočí, na jeho rtech se však následně usadil křivý úsměv a naklonil se blíže k mé tváři.
,,Tam už jsem kotě, společně s tebou."
Náhle mě ovládl hněv, bez většího rozmýšlení jsem do něho strčil, až málem upadl dozadu a já se během toho postavil, jelikož jsem sám nevěděl, proč se krčím celou tu dobu v rohu, kdybych mu snad záměrně chtěl udělat dobře, protože přesně po tomhle toužil, abych byl já ten zranitelný.
