Nevinnost

~10~

Kdo jsem, aby mě to zajímalo?

„No jo, zapomněla jsem, pane Beckette." Vytáhla jsem se do sedu a ucítila Rowanův pohled. Podívala jsem se na něj a musela potlačit úsměv. Sledoval mě s tváří přitisknutou do polštářů a jeho ruka v mém klíně.

Vypadá roztomile.

Nafoukla jsem tváře a pak si povzdechla. „Mám pocit, že bych mohla běžet maraton." Řekla jsem, prohnula se v zádech a natáhla ruce nad hlavu, abych se pořádně protáhla.

Svěsila jsem ruce a začala si hrát s Rowanovou rukou. Únava do mě udeřila, jako by po mně někdo hodil cihlu. „Dobře, beru to zpátky. Jsem unavená." Zamumlala jsem a zachumlala se zpátky do peřin. Přitulila jsem se víc k Rowanovi, který mě políbil do vlasů, a spokojeně jsem zavřela oči.

*✿❀❀✿*

Trvalo mi snad deset minut, než jsem ze sebe Rowana shodila, a musela jsem mu vysvětlit, že mám ještě školu a on má jistě nějakou práci. Tak jsem ho vytáhla z postele a každou chvíli jsem ho popoháněla, abych to do školy stihla.

Rowan se nabídl, že mě odveze, abych nemusela chodit pěšky, ale já mu začala vyhrožovat, že jestli mě odveze, nakopu mu zadek a on se nedožije dalšího dne. Jako výhrůžka to zafungovalo dokonale, chvíli se zdálo, že se bojí se mnou vůbec promluvit.

A teď toho dokonce trochu lituji, že jsem jeho nabídku nepřijala. Ještě jsem se musela vrátit domů, abych si připravila věci a převlékla se. Díkybohu, že bydlím jen pár minut od kampusu, ale nepomáhá mi, že nejpozději do pěti minut musím být ve třídě a sedět na místě.

Pokud budu mít štěstí a profesorka Blackwoodová se o těch pár minut zpozdí, měla bych to na hodinu v pohodě stihnout. Ale nikdy nevím, kdy je štěstí na mé straně.

Jednou jsem si na schodech při spěchu do třídy zvrtla kotník.

Myslela jsem, že na těch schodech umřu, ale pak mě někdo našel a pomohl mi.

Rychle jsem běžela přes kampus a míjela studenty, kteří zrovna nemají hodinu.

Co bych za to dala, kdybych mohl být na jejich místě.

Rychle jsem vtrhla do budovy a zamířila ke schodům, brala jsem je po dvou a opatrně. Když jsem vyběhla do druhého patra, uviděla jsem paní Blackwoodovou, jak právě míří ke své třídě, a začala jsem se modlit, aby mě neviděla a já mohla vklouznout do třídy, aniž by si mě všimla.

A jako by mou žádost slyšela a odmítla ji splnit, podívala se mým směrem a zamračila se. „Slečno Myersová, jdete pozdě." Upravila si brýle na nose a já jí věnovala jeden ze svých nevinných úsměvů.

Profesorka Blackwoodová je mladá a hezká žena. Je jí asi kolem třiceti let a několikrát nám vyprávěla, že její manžel je bohatý.

Co bych dala za bohatého muže.

„Trochu jsem zaspala a nestíhala jsem." Zas tolik nelžu.

Ta druhá polovina není lež.

Paní Blackwoodová si mě změřila pohledem a pak pokračovala dál do třídy. „Omlouvám se." Řekla jsem, když jsem s ní vešla do třídy, a ona si povzdechla. „Běž si sednout, prosím." Mávla rukou po třídě a já kývla hlavou. Prošla jsem kolem ní a začala hledat volné místo.