4. kapitola

37 3 1
                                    

„... no a nakonec mě vzal do kina na nějakou slaďárnu, už si nepamatuju název. No není on úžasný?" vykládala Sandra cestou do školy. Jen jsem přikývla a dal jsem se nenápadně rozhlížela kolem sebe. „Děje se něco? Jsi dneska nějaká zamlklá." zeptala se a já zastavila. „Co? Ne, nic se neděje. Jen jsem unavená, v noci jsem toho moc nenaspala." odpověděla jsem jí. To, že jsem moc nespala, je pravda, hlavou mi celou noc vrtala ta blondýnka ze včerejška. Sandra mě projela zkoumaným pohledem. „No, když myslíš." řekla jen a pokračovala dál směr škola.

Za celý den jsem ji nikde neviděla. Tak strašně jsem doufala, že ji někde na chodbách potkám a zjistím o ní víc. A taky o tom zvláštním pocitu. Zbývá nám poslední hodina. Matematika. Doufám, že si Sandra pamatuje z toho doučování alespoň něco.

„Tak, co si dát zkoušení u tabule?" zeptala se učitelka a, aniž by počkala, začla vyvolávat. První dva žáci vypočítali příklady s přehledem, za to Zack, největší lajdák třídy, nebyl schopný napsat ani čárku. „Běž se posadit. Za pět!" prohlásila učitelka, „Nahradí ho.. Sandra. Tak pojď." dodala. Sandra se na mě nejistě podívala a pak šla k tabuli. Párkrát udělala chybu, ale vzápětí se opravila. „Vidím, že jste se konečně doučila látku. Kdyby nebylo toho věčného opravování, byla by to jednička. Za dva, můžete se posadit." řekla a Sandra se vrátila na místo. „Díky." špitla na mě. Zbytek hodiny už jsme procvičovali jen do sešitů.

„Hele, nezajdeme někam? Jako poděkování, že jsem konečně dostala dobrou známku. Zvu!" zeptala se Sandra, když už jsme uklízely věci do skříněk. „Můžeme. Kam bys chtěla?" souhlasila jsem. Vzhledem k tomu, že zítra je ještě škola, jsem doufala, že nenavrhne žádný bar. „To nevím. Ale ta kavárnay kde jsme byly včera nevypadala špatně, co ty na to?" Potála se a já přikývla.

Když jsme došly, objednala nám oběma laté a každé ještě kousek čokoládového dortu. Po obdržení naší objednávky jsme se posadily ke stejnému stolku jako předchozí den. „Co jsi vlastně dělala ty, když jsem odešla?" zvídala mě. „Nic moc, dopila jsem a šla domů pomáhat s úklidem." zalhal jsem. Nechtěla jsem s ní probírat záhadnou blondýnku. Popravdě jsem o ní ani o tom pocitu nemluvila ani s Angelou.

Odešly jsme od tam asi kolem šesté. Procházely jsme městem směrem domů, když v tom se mě zmocnil zase stěn pocit. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ji neviděla. „Opravdu jsi v pohodě?" zeptala se Sandra. „Jo, jasně že jsem." odpověděla jsem a dodala: „Jen se mi něco zdálo, asi jsem fakt unavená. Půjdu brzo spát." Naposledy jsem se ohlédla, ale ten pocit mezi tím zmizel.

___________________________________________

Tak jo lidi, omlouvám se za tu strašnou neaktivitu. A tahle kapitola taky nepatří mezi ty nejlepší, ale doufám, že se to brzo zpraví. Přeci jen návrat po dvou letech není úplně lehký.

Mám s tímto velký plány, ale samozřejmě se může stát, že z toho nic nebude.

Doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo a snad u další kapitoly, ahoj!

Devil's daughterKde žijí příběhy. Začni objevovat