Strážci světla

Šarlatový vlkodlak

♦ David se probudil. Ne že by měl dnes nějak těžký spánek, měl pocit, že i dopad pírka na vodu by ho vzbudil. I když na druhou stranu měl pocit, že se mu zdál nějaký sen. Zdálo se mu, že slyší kroky a vidí siluetu. Takže možná neměl tak křehké spaní, jak si myslel. Ale stejně se tuhle noc probudil asi třikrát a to ještě nebyla ani jedna hodina. David zavrčel a vstal. Možná když si trochu protáhne nohy, bude moct spát. Začal tedy pochodovat po špičkách po pokoji tiše jako myška, aby nevzbudil Lennyho, Tonyho, Robina a dalšího kluka, se kterými bydlel ve stejné komnatě. Jejich bývalého spolubydlícího Tobiáše vyhodili ze školy, protože opakovaně nechodil na hodiny a šikanoval ostatní studenty. A tak jim tam místo toho nasadili letos Lennyho. David z toho nebyl nadšený, ale vyrovnat se s tím uměl. Přežil doma s divoškou Erikou, takže by měl zvládnout i divocha Lennyho. Jen se modlil k Bohu, aby se nedostali Erika, Lenny, Kamila a Diana do problémů. David otevřel okno, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Obloha byla zatažená, byl vidět jen měsíc. David ještě jednou zavrčel. Robinova historka o šarlatovém vlkodlaku mu nedala pokoj. V tu chvíli se zadíval pečlivě na měsíc. Byl úplněk. Zachvátila ho chladná panika. „Ne, ne, ne." Že by to nebyl sen? Rychle přeběhl k Robinově posteli a strhl z ní deku. Byla prázdná. Davidovi se zastavilo srdce. Otevřel svižně skříň. Robinův kabát, boty, kalhoty, šála, ušanka, pryč. Když se David oblékal, celé jeho tělo se třáslo. Nesměl zapomenout si s sebou vzít svou brož. Sebral ze skříně triko Robina. Vyběhl z komnaty, ještě se oblékal. Bral schody po třech, někdy i po čtyřech. Přiběhl ke dveřím hradu. Bylo zamčeno. Spadl mu kámen ze srdce.

Začal se vracet nahoru s klidem na duši. Dostal se však jen do prvního mezipatra, dokud opět neztuhl. Jedno z oken bylo otevřené. Stiskl Robinovo triko. „Ne, Robine." zašeptal. Poklekl si, položil triko na zem, celý se třásl. Položil ruce na triko. Párkrát vykoktal kouzelná slova, dokud to nedokázal říct bez koktání. „Lokatum" Pod trikem se objevil světle fialový kouzelný kruh. Z trika vyletěla zářivá koule. Chvíli se vznášela na místě, potom vyletěla otevřeným oknem ven. David za ní letěl. V očích se mu začaly formovat slzy. Musel si je stírat, aby pořádně viděl, ale jeho emoce byly rychlejší než jeho ruka. Svíral se mu žaludek a nemohl pořádně dýchat.

Možná tu něco bylo. Podle Lennyho tu byla dřív chiméra. David si nechtěl představovat, co Robin vyfotil. Vlkodlak nebo jiná bytost? Mohlo to být nebezpečné. Měl nejprve zavolat pomoc, ale už nebyl čas. Koule na něj nepočká a každá vteřina se počítá. David použil svoje síly a občas z nohou vystřelil trochu větru, co ho poháněl kupředu. Nesměl však letět rychleji než jeho koule. Kdyby alespoň ona letěla rychleji. David na ní střelil trochu větru ze svých rukou, ale ten prošel přímo skrz ni a nezrychlil ji. Jak si jen mohl David myslet, že to bude fungovat? Koule jako by ucítila jeho zoufalství, začala letět rychleji. Vyletěla pryč z ochranné bariéry kolem škole, David ji následoval a nemohl tomu věřit. Uletěla jen pár dalších metrů a začala se snášet k zemi. David zahlédl postavu, jak pochoduje okolo velkého kamene uprostřed mýtiny. David se usmíval a řítil se dolů. Byl to Robin, nic mu nebylo. David ho objal. „Davide?" polekal se Robin. David mu dal pusu. Brečel. Nechtěl se ho pustit. Měl takový strach. „Davide, pusť mě." zašeptal přidušeně Robin. Říkal si, kde David najednou získal takovou sílu. „Co tady děláš?"

„Co já tady dělám?! Co ty tady děláš?" naštval se David a pevně sevřel jeho ruce ve svých.

„Já ti chci dokázat, že je tu někde vlkodlak. Přece jen pokud chci být profesionální rehabilitátor zdivočelých humanoidů, musím je nejdřív umět vystopovat a chytit."

„Je ti patnáct, Robine! Blázne! Zabiješ se!" Stiskl mu ruce ještě těsněji. Vážně, odkud měl tu náhlou sílu?

„No jo, máš pravdu." Robin se začervenal. „Já byl jenom zvědavý, to co jsem vyfotil, vypadalo jako vlkodlak."