Strážci světla

Klepy

♦ Víkend nastal po dalším, jak žáci říkali, úporném týdnu. Bylo deštivé ráno a žáci si při snídani v jídelně jeden druhému stěžovali, jak jim odpadají akorát tak tělocviky a hudebky, kvůli tomu že učitelé dostávali chřipku, ale učitel alchymie nebo učitel metamorfologie neukazovali žádná znamení toho, že by v brzké době hodlali onemocnět. Všichni seděli v malých skupinkách u kulatých, spíše oválných, stolech a povídali si, jen Emma nejevila nejmenší zájem o to s někým komunikovat. Jen seděla, potichu jedla své müsli a čekala na Eriku, která jí chtěla "představit" svého bratrance a sestřenici. Samozřejmě to nebylo úplné představování, jelikož všichni chodili do stejné třídy, ovšem se příliš dobře neznali. Neustále se ohlížela ke dveřím a konečně zahlédla Eriku s jejími příbuznými. Vzali si jídlo a ohlíželi se po Emmě. Emma nevěděla, co v téhle situaci dělat, nechtěla na ně křiknout a přilákat k sobě pozornost. Nakonec ani nemusela, Erika si jí všimla a se svými příbuznými si k ní přisedla. „Ahoj, Emmo." pozdravila Erika. Emma také řekla „ahoj", ale skoro na nikoho se při tom nedívala. „Takže," řekl Lenny a se smíchem se snažil prolomit nepříjemně trapnou atmosféru, „Emma, viď? Pamatuješ si mě? Ve středu si na mě tak nějak vyjela."

„Za to se omlouvám." řekla Emma, ale stále se mu nedívala do očí. „Co bylo, to bylo," Lenny jen máchl rukou, jakoby odehnával mouchu, „I když to teda úplně nechápu, potkali jsme se na nádraží, doslova jsme do sebe narazili."

„A jooo. Promiň, zapomněla jsem, bylo to pro mě dost emočně intenzivní, posledních pár dní. Nová škola, noví lidé, nový svět." Emminy oči byly teď ještě víc zaryté buď do její snídaně, nebo na podlahu, těžko říct. Kamila vložila lžíci do své pusy a zadívala se při tom na Emmu. Polkla a zeptala se: „Poslyš, nejsi ty ta..."

„Postižená, jo." přerušila ji Emma slabě naštvaným hlasem. „Ne, chtěla jsem říct ta," pokračovala Kamila, „která si skoro lehá na lavici během hodit pozemské historie a kouzelnické historie. Zamilovala ses snad do učitele? Víš, že je to nevhodné, že jo?"

„Nezamilovala jsem se do něj, fuj. Zamilovala jsem se do předmětu, který učí. A ten vztah mám už od šesti, snad i déle."

„Riki říkala, že ty si řekla, že tihle ti Strážci světla skutečně žili." řekl Lenny. Emma přikývla. „Někteří ano." Emma si vložila do pusy lžíci. Lenny se chystal něco říct, ale Diana ho zarazila: „Opravdu to chcete probírat tady, kde je spousta lidí?"

„Má pravdu." řekla Kamila, „Pojďme po snídani do našeho pokoje, tam to probereme."

♦ Když se dosyta najedli, vydali se Kamila, Lenny, Diana, Erika a Emma do komnaty číslo 12. Pro všechny případy Kamila použila svou školní brož, která dokázala zamknout a odemknout určitou ubytovací komnatu a pokoj, ve kterém žák bydlí. Nechtěla riskovat, že by nějaké dívky chtěli nakouknout, co se to tam děje. Pět spojenců se posadilo v obývacím pokoji, někteří na pohovku jiní na zem, a začali probírat vše, co věděli. Kamila použila svojí kouzelnou moc a vykouzlila světlou, skoro bílou, hologramovou tabuli, na kterou prstem zapisovali všechny dostupné informace. „Hustý." žasla Emma, „To je hustý kouzlo."

„Díky," řekla Kamila, „ale je to vlastně docela jednoduché a obyčejné kouzlo pro nás kouzelníky vědy a technologie." Emma klesla očima na podlahu. Zvedla se a řekla rychle: „Asi bych tady neměla být." Šla ke dveřím, ale Erika ji popadla za ruku. „No tak, Emmo, zůstaň."

„Jo, Emmo," přidal se Lenny, „i já si vždycky myslel, že Kamča má prima kouzla. Já mám taky prima kouzla, samozřejmě. A i ty máš určitě prima kouzla. Navíc tohle je docela prima záhada. Chceš přijít o prima vyšetřování s prima lidmi?"