Strážci světla

Příběh Eriky: Diagnóza

Dobrý den, už jsem zase zpátky. Pamatujete si na mě? To jsem já, Erika Tie. Dobře, takže, už jsem vám řekla o dni, kdy moje rodina adoptovala Anubise. Vypěstovali jsme si za tu dobu silné pouto. Teď vám povím o dalším důležitém momentě v mém životě. Abyste se zorientovali, uběhly čtyři roky od těch Vánoc a zároveň se mi to stalo před dvěma roky od teď. Teď je ta doba, kterou vám to vypravuju. Bylo mi deset. Teď je mi dvanáct a jsem hrozně natěšená, ale i nervózní, kvůli jedné změně v mém životě. Ale o tom si povíme příště. Teď pojďme do doby, kdy mi bylo deset let. Toho krásného dne jsme si s Anubisem hráli na malé zahradě, která je za domem. Máma tam pěstuje růže, roste tam strom, na něm je zavěšená houpačka, mám to tam ráda. Na naši hru jsme potřebovali několik krabic. Jak jsem tak vynášela krabice na zahradu, zahlédla mě máma. Následovala mě na zahradu, kde viděla, jak skládám krabice do řad. A potom nejspíš zapnula kameru. „Riki, co to děláš?" Zeptala se „Stavím překážky. S Anubisem trénujeme skákání." Vysvětlila jsem. „A jak dlouho trénujete?" Zeptala se mě znovu.

„Od doby, co ho máme." Odpověděla jsem. Ani jednou jsem se ale nepodívala do kamery. Byla jsem soustředěná na překážkovou dráhu. Vlastně jsem celkově tolik nenavazovala oční kontakt a pořád ho nenavazuju. Připnula jsem Anubise na vodítko a vedla ho přes překážky. Byly nízké. Po letech trénování se mu je podařilo přeskočit bez sebemenších problémů. „Pěkně si ho vycvičila." Pochválila naše snahy máma. Otočila jsem se k ní. „Mami, myslíte si s tátou, že jsem divná?" Zašeptala jsem. „Samozřejmě, že ne. Jak tě to vůbec napadlo?"

„Protože se mnou chcete jít k psychologovi. Musíte si myslet, že se mnou není něco v pořádku." Měla jsem slzy v očích, když jsem to říkala, je to vidět na tom videu, které máma natočila. „Nebreč," Zašeptala a utřela mi slzy. „neboj se, není to nic vážného. Víš o postižení, které má tvůj táta, že?"

„Jo vím, ale táta mi nepřijde nějak postižený."

„Ano, je postižený. Ale pořád ho miluji." Řekla máma a povzdechla si. „Riki, to postižení je genetické. A je velká pravděpodobnost, že to máš taky, ale když jsme tě poprvé vzali k psychologovi, řekli nám, že přeháníme. Vždy si ukazovala nějaké symptomy, především tvoje dost doslovné vnímání světa a špatný oční kontakt. Ale i přes ty symptomy to nebyl náš nápad tě tam tentokrát vzít. Navrhla nám to tvoje učitelka. Řekla, že máš potíže komunikovat, nedokážeš se soustředit a ignoruješ jí. Můžeš mi k tomu něco říct?" Po těch slovech jsem se rozbrečela. Vzlykla jsem: „Já vím, že s tím vším mám problém. Já se vážně snažím, ale komunikovat s mými spolužáky mi prostě nejde. Při komunikaci používají slova a pohyby, kterým nerozumím. A mám potíže se soustředit a reagovat, když mě učitel zavolá, ale přísahám, že dávám pozor, nebo se alespoň snažím. Ale je to těžké." Zase jsem se rozbrečela. Máma mě objala a zašeptala mi do ucha: „No tak, nebreč. Všechno bude dobré." S jejími slovy jsem se cítila líp. „Nezapomeň, za chvíli přijdou tvoje sestřenice a bratranec, Diana, Kamila a Lenny. Tvojí strejdové, Adrian a Will přijdou a vezmeme vás do parku."

Šla jsem do domu, sedla si k počítači a hledala informace o syndromu, který má můj táta. Překvapivě, spousta znaků toho syndromu jsem měla a pořád mám. O pár minut později jsem slyšela zvonit zvonek. Máma šla otevřít. Byli to strejdové, Adrian a Will. Máma ho objala strejdu Adriana. „Ráda tě zase vidím, Adriane." Pozdravila ho. „Já tě taky rád vidí, Ariano." Oplatil jí pozdravení. Vyběhla jsem ke dveřím. Byli tam moje sestřenice a bratrance. Adrianova dcera, Diana. Má zelené oči, stejně jako já, taky dlouhé hnědé vlasy a rohy, které si schovává pod svou kšiltovkou (strejda Will si taky schovává malé tajemství pod buřinkou, kočičí uši.) S ní tam byli i Kamila a Lenny. To jsou děti strejdy Willa, bratra mého táty. Ha ha, přesto, že Kamila a Lenny jsou dvojčata, jsou velmi rozdílní, jak ve svých povahách, tak ve vzhledu. Kamila je černoška s vlnitými černými vlasy, které má obvykle svázané ve dvou culících. Jo a nosí růžové brýle a má krásné modré oči, což je divné na černošku. Lenny je na druhou stranu běloch s šedýma očima a s velmi zvláštním účesem. Má červené vlasy, které mně připomínají spícího dikobraza. „Ahoj, Tygřice, jak se máš?" Žertoval Lenny, když mě viděl. „Jo, dobrý. Jsem ráda, že vás zase vidím." Lenny mi rád říkal Tygřice, když jsme byli mladší, protože moje kudrnaté zrzavé vlasy mají černé proužky. Vlastně mi tak říká i teď. Předtím, než jsme vyrazili do parku, jsem si odběhla do pokoje vzít si svou novou kabelku, kterou jsem dostala minulý rok k Vánocům. Je bílá s tmavě fialovými pruhy. Navíc je kouzelná, můžete do ní dát cokoli a neztěžkne vám. Je tam dost místa i pro slona a vy ani neucítíte rozdíl. Pokud byste byli schopní toho slona zvednout a vložit ho do té kabelky.