Two Personalities [hyunlix]

4.

Bože...jak já nemám rád zmatek. Došel jsem ke kufru a začal hledat černé oblečení. Nakonec jsem našel černé roztrhané džíny, (můžete si říkat, že se to na seznámení nehodí, ale kluci měli také černé roztrhané džíny), k tomu jsem si vzal bílé triko a na to černou džínovou bundu.

Když jsme přišli do restaurace, měli jsme necelých 10 minut čas. Proto jsme si šli vybrat stůl.

Po nějaké té chvíli do restaurace přišla skupina kluků kolem mého věku. Poznal jsem, že jsou to zbylí členové, protože jsem zahlédl Seungmina.

Když si nás všimli, tak k nám zamířili.
Byli blízko u nás a já jsem spatřil člověka, na kterého jsem se snažil co nejvíce zapomenout.

**Hyunjin pov**

S klukama jsme přišli akorát na čas. Chvilku jsme se rozhlíželi a potom jsme spatřili zbytek naší skupiny.

U stolu, kde seděli, s nimi seděl také jiný klučina. Nejspíš to bude ten nový, pomyslel jsem si. Nenápadně jsem se snažil si ho prohlédnout. Na venek vypadal dost roztomile, i když měl tmavé vlasy. Zrovna si o něčem, zřejmě zajímavém, povídal s Jeonginem, když si nás však všiml, přestal mluvit a strnul.

 Neměl jsem absolutně tušení proč, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. 

 S ostatními jsme přišli blíž a pozdravili. Tím jsme vytrhli klučinu z transu. Také nás pozdravil .

Za chvíli přišel i trenér, takže jsme si začali objednávat večeři. 

U večere jsem se dozvěděl, že nový kluk se jmenuje Felix, a že je tu z nás nejmladší. Tak prý ať se  k němu chováme hezky. Dále jsem zjistil, že pochází z Austrálie, a že i když už tu žije sebedéle, stále občas něčemu nerozumí, tak ať mu když tak pomůžeme.

Během večeře jsem si všiml, že si docela často tře zápěstí, a že se nespočetněkrát podíval směrem k Changbinovi. Nevěděl jsem, jestli to s ním má něco společného ale nehodlal jsem to řešit. Přece jenom, kdyby mezi sebou něco měli, byla by to jejich věc. I tak mi přišlo, že se  neznají.

 **Felix pov**

Když jsme dojedli, rozhodl jsem si ještě dojít na záchod. Vešel jsem do kabinky a také ji za sebou nezapomněl zamknout. Vyhrnul jsem si rukáv na ruce a vyndal si z kapsy hodně, ale fakt hodně malý kapesní nožík. Tak moc jsem se soustředil na svoji pořezanou ruku, že jsem dokonce přeslechl, cvaknutí zámku kabinky na proti mě. 

Ani jednou jsem nevykřikl, ani nevypískl. Jsem na to dá se říci zvyklý. Po chvilce jsem utřel nožík i svoji ruku a spláchl jsem aby to nevypadalo divně. (v životě už nepíšu tuhle část)

Když jsem přišel k zrcadlu málem jsem dostal infarkt. A dokonce jsem si myslel, že moje srdce vynechalo minimálně pět úderů. 

U zrcadla stál Changbin. Předtím jsem ho neviděl, protože jsem se koukal celou cestu jen na zem před sebe. Už jsem se chystal něco říci, ale Changbin byl rychlejší. ,,Už jsem si myslel že ses v té kabince zamkl na dobro" a když to dořekl, tak se usmál.

Chvili mi vrtalo hlavou, jestli je to ten člověk, kterého si pamatuji, nebo je to někdo jiný. Ale musel to být on, a tak mi vrtalo hlavou, že si na mě vůbec nepamatuje . Proto jsem si co nejrychleji umyl ruce a odešel. Venku u východu z restaurace na mě čekali Jeongin, Sung a Minho.

Hned jak jsem přišel, začali se mě ptát: ,,Felixi co jsi tam tak dlouho dělal? Už jsme mysleli že budeme muset volat záchranku"... a nebyli daleko od pravdy, jednou jsem se málem podřízl, ale co už. ,,Hele hoši, hádejte, proč se asi tak chodí na záchod?". Nad tím se jen ušklíbli a dohromady jsme se vydali k internátu. 

Jak sem se od Sunga dozvěděl, ostatní už šli k sobě domů. Také mi řekl že zítra už nastupuji na novou školu, což pro mne byla docela novinka. Nevěděl jsem, že to bude takhle rychle. Naštěstí jsem měl již koupenou uniformu a základní učebnice. Takže to nebyl ani takový problém, jako to, jak se zařadím do kolektivu?

Takže prosím pěkně. U téhle kapitoly jsem se málem rozbrečela - když jsem psala tamtu část - jak já to nemám ráda. Osobně znám lidi který si ubližují ale já se těmhle věcem hodně VELKÝM obloukem vyhýbám. Tak doufám že i vy. Jinak trochu opožděně ale šťastné a veselé Vánoce.

Lexi