Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

35. Únik z reality

„Hm," zamručel mladší spokojeně a ponořil se jazykem ještě o něco víc.

„Bože..." zakňučel Louis a bezmocně trhl rukama, jen aby zasyčel, když mu v dalším pohybu zabránila pouta. Harry se odtáhl, aby ho políbil na čelist, prsty přecházející po jeho krku. „Harry, prosím."

„Mám tě, neboj, jen si to trošku víc užívám a mimochodem chutnáš úžasně," potichu se zasmál, načež se vrátil ke svojí původní činnosti a tentokrát u ní hodlal setrvat. Setrval pak dostatečně dlouho na to, aby starší zvládl už jen sem tam cuknout rukama, přičemž s hlavou svěšenou bral všechno to, co mu mladší chtěl dát. Zvuky, které při tom vydával, už se nedaly považovat ani za sténání.

Harry se upřímně cítil velmi pyšný, když se mu povedlo dostat jeho přítele do tohoto stavu, protože pak věděl, že to skutečně stálo za to a Louis je více než uspokojený. Věděl totiž, že se modrooký vždy hodně dlouho snažil vydržet ve stavu, kdy cítil slast jen v určitých místech svého těla, přestože to nikdy nebylo k jeho dobru, prostě to nejspíš byl nějaký jeho další blok, se kterým mu ale tímto způsobem Harry pomáhal. Poskytoval mu tím únik z reality. Už s ním zažil i to, že se těsně potom, co ho takhle dostal na hranice možností, rozplakal. Tehdy ho to vyděsilo, ale teď už věděl, co dělat.

„Lou? Slyšíš mě, lásko? Jsem tady," řekl, zatímco mu na zádech maloval prstem obrázky a něžně líbal jeho rameno. Louis ještě chvilku nijak nereagoval, ale pak jako by se probudil z nějakého tranzu. Zamrkal, přestal se třást, pak otevřel oči a zhluboka se nadechl a zase vydechl.

„Harry?" zaskuhral a když si uvědomil, jak jeho hlas zní, jeho tváře zčervenaly ještě o odstín víc.

„Lásko, jsem s tebou, neboj se."

„Jsem v pohodě, jen... Mohl bys rozepnout ta pouta? Prosím?"

„Oh, jasně, jen mi řekni, kde máš klíčky?" usmál se, ale Louis se zamračil.

„Nejsou v kapse kalhot, kde ty pouta byly?" Harryho úsměv povadl a znepokojeně se zamračil. Hned se natáhl pro Louisovy kalhoty, ale jejich kapsy byly prázdné.

„Lou, kapsy máš prázdný..." řekl opatrně a Louis se s jeho pomocí otočil na záda.

„Jak jako prázdný? Ty klíče tam musej být!"

„Jsi si jistý? Nemáš je třeba v kapse tý nový džínový bundy? Počkej, podívám se a rovnou i kouknu, jestli ti třeba někde nevypadly," vyskočil na nohy a odběhl pro bundu a pak začal rozsáhlé pátrání po celém apartmánu. Ty klíče tu přece někde být musí...

* * *

„Vzdávám to, musel jsi je někde vytratit, protože si to jinak neumím vysvětlit," lamentoval Harry hledající ztracené klíče už i pod jejich postelí, zatímco Louis se už po několikáté otočil ze zad na břicho, jelikož tahle pozice byla skutečně nepohodlná a on už teď věděl, že bude potřebovat pořádnou masáž zad, jinak ho Harry poveze zpět do Anglie na vozíku.

„Nechápu, jak se to mohlo stát. Ještě nikdy jsem klíče neztratil," kňoural zmoženě. Harry vylezl zpod postele a sedl si vedle něj.

„Musíme někomu zavolat..." povzdechl si.

„Fajn, ale Isaaca odmítám," reagoval Louis okamžitě.

„Dobře, protože toho bych taky volal nerad. Takže... Emma nebo Bram?"

Louis zasténal jako raněné zvíře. „To je jako rozhodování, jestli mě má takhle vidět Daisy nebo Phoebe."

„Já vím, ale koho jinýho kdo má přístup k universálním klíčům bys navrhoval? Tellegena?" tázavě povytáhl obočí.

„Kriste jen to ne! Fajn, tak asi Brama, Emmu tomuhle vystavovat nechci, ještě by měla trauma..."

„Neboj se, aspoň spodní prádlo ti obleču, jestli tě to trochu uchlácholí," věnoval mu soucitný pohled, ale Louis nějak nedokázal zrovna teď myslet pozitivně. Byl na sebe tak naštvaný, protože si už tolikrát chtěl dát klíčky od pout k těm ostatním na velký svazek, který se nedá jen tak ztratit, ale vždy na to zapomněl a tak věděl, že je tohle jen jeho vina.

Harry mu pomohl nasadit spodní prádlo a tepláky a pak vzal jeho mobil, kde vytočil Bramovo číslo. Louis se asi nikdy necítil, tak trapně. Ovšem ta mnohem horší část ho ještě čekala.

* * *

„Teda já jsem zvědavej a to všechno, ale tohle jsem fakt nejen vědět nepotřeboval, ale hlavně vidět bych to vůbec nemusel..." prohlásil Bram, když vešel do ložnice a uviděl Louise, jak bezmocně visí připoutaný k pelesti postele.

„Jo, to věřím, ale můžeš si být jistej, že jakkoli nepříjemný je to tobě, já jsem na tom nejmíň tisíckrát hůř!" zavrčel připoutaný mladík.

„Máš ten universální klíč?" zeptal se Harry ignorující jejich roztržku.

„Jasně, tady."

Harry si od něj vzal klíč a vlezl na postel vedle svého přítele, kterého konečně osvobodil z okovů. Louisův výraz hodně připomínal ten při orgasmu, jakmile mu ruce spadly podél těla.

„Díky, lásko," úlevně se usmál na svého přítele, který mu úsměv opětoval a krátce ho políbil, přičemž oba tak trochu zapomněli na třetího muže v místnosti, který je právě se skousnutým rtem a širokým úsměvem sledoval, než si uvědomil, že ho přestali vnímat.

„Uhm..." odkašlal si a Harry se na něj podíval, přetočil očima a vrátil mu klíč, načež se začal opět věnovat svému příteli, který se na Brama ani nepodíval.

Ten nakonec sám od sebe vycítil, že by asi měl odejít, ale předtím než odešel z jejich apartmá úplně si neodpustil hlasité – „Aspoň děkuju by nezaškodilo!"

Když pak odcházel zpět k autu, mrmlal si pod nos o tom, jak vytáhnou člověka z postele v jedenáct večer a ani pořádně poděkovat se neobtěžujou.

Šťastný nový rok vám všem!!!
Sejdeme se na Karry! <333