Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

11. Absolutní bod zlomu

„Isabell van Eycková, ročník 1939, vdova po vojenském důstojníkovi zabitém při misi v zahraničí měsíc před narozením později uneseného Adriena. Podle záznamů ale dítě nemohlo být jeho, protože důstojník byl pryč již více než rok," na stůl před Louise přistála tenká složka z rukou Brama a on ji hned otevřel s tím, že z ní vypadl jen jeden list papíru.

„To je všechno?" zeptal se se zamračením.

„Bohužel, víc se toho nepodařilo zjistit, zmizela stejně jako Adrien úplně beze stopy," odpověděl starší muž a posadil se do svého křesla.

Louis protočil oči, ale začetl se do papíru. Podle správce domu, ve kterém bydlela, odešla sama ráno 19. prosince 1983 z domu a už se nevrátila, nebyla nahlášena jako účastnice dopravní nehody, ani v márnici se tělo, které by odpovídalo jejímu popisu, nenašlo. Nejpravděpodobnějším předpokladem vyšetřujících bylo, že opustila zemi, který dost pokulhává, když vzal v potaz, že doma nechala všechno oblečení i cennosti. Pokud ji ovšem někdo něčím nepřinutil, poznamenal si v duchu modrooký kapitán.

„Kolik jí je teď, jestli žije?" zeptal se Harry, který Louisovi vzal složku v okamžiku nepozornosti.

„Osmdesát jedna nebo už dva," odpověděl Isaac, který si zase složku převzal od kudrnatého.

„Bude asi hodně složitý zjistit něco víc, když je to tak dávno, co oba zmizeli, ani já jsem nebyl na světě, když se ztratil ten kluk," zamručel v zamyšlení Louis.

„No... Možná tady je jedna možnost, jak zjistit něco víc," promluvil Bram z ničeho nic a všichni k němu přesměrovali svou pozornost.

„Jaká?" zeptal se Harry.

„Znám policistku, která byla u vyšetřování, i když jen jako začátečnice, mohla by si něco pamatovat..."

„Tak na co ještě čekáme?"

* * *

Stará rodinná vila je přivítala skuhravým zvukem zanedbané branky a zasmušilými stíny, které na budovu házely vzrostlé mohutné jilmy. Čtyři muži došli k hlavním dveřím zahradou, o kterou se očividně nikdo už nějaký čas nestaral a která tak poskytovala perfektní domov i normálně se ve městě nezdržujícím druhům zvířat.

Všude bylo ticho a tak byly slyšet pouze jejich kroky a Bramovo přerývané dýchání, které by Louisovi za chvíli začalo lézt na nervy, kdyby nemohl během chvíle zazvonit na zvonek, jenž ticho přetrhl. Čekali a pak se těžké vyřezávané dveře otevřely. Stanula v nich drobná žena, oblečená ve stejnokroji služebné a všechny si je přeměřila přísným pohledem. Zpříma se podívala na Louise, kterého pravděpodobně určila jako jejich vůdce, kterým aspoň dle hodnosti byl.

„Co chcete?" nevrle se zeptala, její oči černé jako uhlíky šlehly k Harrymu, který asi působil jejím postojem nejvíce znepokojený a ještě víc se zamračila. Určitě jim nebyla ochotná pomáhat a Harry byl skutečně rád, že se nejednalo o policistku v důchodu, za kterou přišli.

„Dobrý den, jsem kapitán Tomlinson, jsme od policie a potřebovali bychom mluvit s Martou Southerovou," odpověděl jí Louis a ona si je všechny znovu prohlédla.

„Paní nesnáší více hostů naráz, nedělá jí to dobře, může k ní jen jeden z vás," řekla.

„Půjdu já-" kapitán chtěl pokračovat, ale služebná ho zastavila.

„Ne, půjde on," ukázala na Harryho k překvapení všech ostatních.

„Proč já?" Harry se překvapením skoro zakoktal.