Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

29. Nenech mě odejít

Louis ležel na zádech na posteli v hotelu, který předtím sdílel s Harrym a nechápal, jak to mohlo zase skončit takhle. Kudrnatý vedle něj tiše spal. Jedna lokna mu spadala do tváře. Vypadal jako anděl. On vypadal jako anděl stále, ale když spal, byla jeho tvář ještě mnohem krásnější, tak klidná.

Stále měl v živé paměti, jak ho Harry požádal o jednu poslední noc a jeho oči. Opravdu ho zlomil. Udělal to znovu. Ublížil mu tak moc, že i při milování mu stékaly slzy na polštář. V noci si Louis myslel, že to bylo slastí, ale teď když nad tím uvažoval s čistou myslí, pochopil skutečný důvod Harryho slz. Poslední noc.

Louis cítil, jakoby jeho hrdlo něco svíralo, kdykoliv pomyslel na to, že se s Harrym předchozí den v podstatě rozešel a že tohle bylo možná naposledy, co ho mohl vidět klidně spát po svém boku. Měl chuť jít a vypít všechen alkohol, který se v tomhle zatraceném hotelu nacházel, ale věděl, že ani to by mu nepomohlo a nedalo to, co chtěl. Jenže tady nešlo o to, co Louis chtěl nebo nechtěl.

Harry si zasloužil někoho lepšího. Někoho, kdo by ho udělal šťastným. Ne někoho, kdo stále potřeboval ujištění, že je v jeho životě jediný. Ne někoho, kdo ho v podstatě dohnal k tomu, aby mu říkal, že je jen jeho, jako kdyby byl věc, kterou mohl vlastnit. Ne někoho rozbitého. Někoho navždy poznamenaného. Ne někoho jako byl Louis, ač mu to teď připadalo jako zrada a něco, co nebylo nutné, Louis si myslel- ne, byl si jistý, že to takhle bude nejlepší, i když jeho samotného to ničilo a byl si vědom, že pravděpodobně neskončí dobře.

Vstal z postele přecházejíc do křesla u okna. Začínalo svítat do nového dne a vypadalo to na den prozářený sluncem. Jako kdyby ani slunce nepřipouštělo ponuré myšlenky, jenž teď plnily Louisovu hlavu. V zamyšlení, ani nepostřehl, že se Harry probudil a vstal. Až když se posadil vedle křesla na vnitřní parapet okna. Nemluvili jen potichu seděli oba zabraní přemýšlením. Louis otevřel okno, načež si zapálil cigaretu, kterou nedržel, co byli v Maastrichtu. Očividně mu bylo jedno, že je v pokoji zakázáno kouřit a Harrymu nejspíš taky, protože si jednu zapálil taky. Modrooký z mužů promluvil chvíli na to.

„Víš co se říká o psech?" zeptal se upíraje svůj pohled nepřítomně z okna.

„Co?" podíval se na něj zmatenýma zelenýma očima druhý mladík.

„Že jsou jedinými tvory, kteří dokáží milovat někoho víc než sami sebe, ale s tím nemůžu souhlasit."

„Proč?"

„Protože já tě miluju mnohem víc než sám sebe, vlastně sám sebe spíš nesnáším."

Harry si prohlédl cigaretu, kterou otáčel mezi prsty a konečně vydechl kouř, od nějž jako by požadoval, aby jej udusil.

„Tak proč mě necháváš jít? Jestli mě miluješ, tak mi dovol zůstat a být s tebou, protože nikoho jiného nikdy nebudu milovat jako tebe, nikoho jiného nechci, Louisi."

„Jak to můžeš říct? V životě jsi byl skutečně ve vztahu jen se mnou a s Brianem. Jsi mladý. Třeba najdeš někoho, kdo tě udělá skutečně šťastným a až pak pochopíš, že tohle skutečné štěstí není? Jak bys mohl být šťastný s někým jako jsem já... s někým rozbitým?" poslední slova zašeptal a Harry k němu prudce otočil hlavu.

„Já jsem taky rozbitý, to je to, proč se vzájemně potřebujeme, ty blázne, to je ta druhá nejsilnější věc, co nás dva pojí hned po faktu, že se milujeme!"

Harry nemohl uvěřit, že si Louis mohl něco takového myslet. Oni si byli štěstím navzájem a jeden bez druhého nemohli být. Když Louis otočil hlavu k němu, měl pocit, že v jeho očích by se dala vyčíst snad všechna tajemství světa. Tolik myšlenek a pocitů smíchaných ve dvou zoufalých změtích modré.

Harry cítil, jako by se jeho srdce mohlo rozskočit každým okamžikem, jakmile si uvědomil Louisovy rty na svých. Pocit, který přitom koloval celým jeho tělem, byl tak intenzivní, že snad ani jejich úplně první polibek takovou bouři nevyvolal. Harry cítil, jak si jeho tělo Louis stahuje k sobě na klín, ale jeho mysl zůstávala stále někde vysoko. V záplavě svítáním zbarvených mraků, na křídlech volně letících ptáků, kterým nic nebránilo letět vstříc vycházejícímu slunci.

* * *

Když Isaac ráno vcházel do kanceláře, všichni se po něm dívali, protože si asi nepamatovali, že by někdy při příchodu svítil jako teď. On sám si nepamatoval, že by se někdy cítil takhle a to se včera skoro nic nestalo. René ho vzal k sobě, ale opravdu se nedělo nic mládeži nepřístupného. Povídali si a hráli si s Gisele a pak ho možná Isaac zkusil políbit a Renému to nevadilo, ale to bylo všechno. Isaac v osm večer odešel domů, načež poprvé po dlouhé době spal jako mimino. Od toho okamžiku se nepřestal usmívat.

„Isi! Konečně tady někdo jste, čekali jsme, jestli se tu neukáže i Louis, ale ještě nedorazil. Něco jsme s Bramem zjistili, pojď sem, koukej," okamžitě spustila Emma a podle počtu kelímků od kávy tu pravděpodobně s Bramem strávili celou noc.

Emma ho doslova dotáhla ke svému stolu a na notebooku rozklikla zapnutý prohlížeč s několika stránkami. Ta, která se objevila byla anglická a jednalo se o článek o divadelní herečce Isabell De Estrella, která se nechala slyšet, že odchází z divadla a dál vystupovat nebude po zatčení jejího manžela a po nařčení ze spoluviny na únosech a vraždách dětí, se kterými podle vlastních slov neměla nic společného, pokračovat ani ve vystupování v divadle.

„Nepřijde ti nějak povědomá?" zeptala se Emma a sjela na obrázek u článku. Byla na něm starší žena, která vypadala jako zachovalejší verze ženy, kterou našli v domě s Joyce Van Halenovou. Hnědá barva vlasů a líčení dělaly svou práci opravdu dobře a tak i žena těsně před osmdesátkou vypadala téměř na šedesát.

„Jak jsi ji našla? Snažil jsem se o ní něco najít od chvíle, co jsme ji našli," zeptal se Isaac a Emma se hrdě zapýřila, protože dokázala něco, co se nikomu nepovedlo.

„Vlastně náhodou. Zjistila jsem totiž, že Van Eycková hrála v amatérském, předtím než zmizela a pak si pravděpodobně splnila sen v Anglii, kde začala hrát ve skutečném divadle a byla po nějakou dobu i docela známá. Jméno De Estrella znamená ve španělštině „hvězda". Pod tímto jménem jednou porodila a měla mladší dceru Violet. Kromě ní, pak měla i staršího syna Howarda. Její děti zmizeli spolu s ní z očí veřejnosti a už o nich žádné záznamy nejsou. O Violet De Estrella je v Anglii psáno jako o velice talentované, licencované kopistce umění. Dělala repliky slavných obrazů pro muzea, která je pak vystavovala namísto originálů uschovaných v bezpečí trezoru. Howard byl vyučený zámečník s vášní v pěstování květin," vysvětlila mu blondýnka a Isaac jen zamyšleně pokyvoval hlavou, zatímco mu začínalo několik věcí dávat smysl.

„Takže Isabell Van Eycková opravdu odcestovala do Anglie a podle všeho chtěla, aby to opravdu působilo tak, že úplně zmizela z povrchu zemského. Podle věku jejích dětí můžeme předpokládat, že jde o Alexandra a Joyce Van Halenovi. V době, kdy byl vydán tenhle článek zrovna zatkli Garetta Dwaina, takže si chvilku dovolím spekulovat, že by se tím pádem mohlo jednat o jeho děti, ale jaký by pak měli důvod unášet další děti? Pokračování v odkazu? A jak s tím vším souvisí to, že se Van Eycková pokusila zabít Joyce? Proč? A to mě přivádí k tomu, že jsme ji ještě nenašli. Je po těžké operaci, nemohla přece zmizet někam daleko," povzdechl si Isaac a posadil se ke svému stolu.

„To je pravda, předpokládám, že jí musel někdo pomoct, sama by se z nemocnice tak rychle a nepozorovaně nedostala," zamyslela se Emma, načež ji ze zamyšlení probralo cinknutí Isaacova mobilu. Když se po něm podívala, mladý poručík se díval do mobilu s úsměvem, který na něm snad ještě neviděla.

„Kdo ti píše?" zeptala zvědavě.

„Uhm, ale to nic... Jen kamarád," odpověděl, ale stále upíral pohled, při němž se jeho oči málem měnily na srdíčka, do mobilu.

„Hm, jasně. Hele, víš co? Zavolám Bramovi, jestli něco nezjistil, šel ještě do nemocnice za Van Eyckovou, tak z ní třeba něco vypadlo, co říkáš?" zeptala se znovu.

„Jo, jo, to určitě udělej," odpověděl nepřítomně Isaac a jelikož ani nevzhlédl, nemohl vidět, jak nad ním kolegyně pokroutila hlavou než odešla.