Nikdy Nezapomenu

11.

Seber ten obal ze země! Okřikne mě vedoucí, když rozespale procházíme tábor a uklízíme. Byla jsem tak unavená že jsem ani pořádně nevnímala. Tohle mě ale probralo. Byla jsem totiž nemocná, ale vedoucím jsem to nepřiznala. Bolelo mě v krku, točila se mi hlava a dokonce jsem byla totálně rozžhavená, takže asi jsem měla i teplotu. Nechtěla jsem svou nemoc přiznat, neboť bych posledních pár dní strávila na chatce. Vyřešila jsem to tedy po svém. Všechen volný čas jsem prospala a dopovala jsem se paralenem, abych byla schopná fungovat. Nějak jsem to zvládala.

Sehnula jsem se a neochotně jsem sebrala odpadky. Slunce pořádně pálilo. Dneska byl jeden z nejteplejších dní tábora, takže jsme se všichni pekli jako škvarky. Ještě že již máme hotovo. Na místě se otočím a
vydám se na ranní nástup.

,,Ach ne, neměla jsem se tak rychle otáčet" teď se mi pořádně točila hlava, já na sobě ale nedala nic znát. Ještě zvláštnější bylo že mi byla zima. Venku 30° a já měla sto chutí si vzít mikinu a teplé ponožky, samozřejmě jsem tak neučinila.

Na nástupu se s námi začali vedoucí loučit. Pár z nich vypadalo opravdu sklesle, ale našli se i tací na kterých byla vidět úleva. Poté bylo slzavé údolí, všichni se ze všema loučili a objímali. Byl totiž čas odjezdu. Sbalila jsem si svých pět švestek a zamířila k autu, kde čekala moje mamka. Byla nadšená, když mě po 14 dnech uviděla. Naposledy jsem zamávala svým novým přátelům a vyrazili jsme.

Po dvou hodinách zahlédnu konečně náš rodinný dům stojící na konci vesnice.

Vystoupím a otevřu bránu. Moje mamka mezitím vjede dovnitř a já za ní zavřu. Rychle vylovím svoje zavazadla z kufru a zamířím ke vchodovým dveřím. Odemknu si a už mířím do svého pokoje. Na mém pracovním stole ležel můj telefon. Zvednu ho a zavolám ke koním jak se májí a co je nového.

Po chvilce prozvánění se z telefonu ozve mě tak známý hlas, který mi chyběl AHOJ! Byla to Boží. Zvedla jsem se ze židle a začala pochodovat po svém pokoji a sdělovala jí průběh mého tábora.

Můj krok se zrychloval, což znamená že jsme měli vážnou diskuzi. Vždy když řeším něco důležitého po telefonu, chodím rychleji a rychleji, naopak když si jen tak povídáme, můj krok je klidný. Nakonec jsme dohovořili a já jsem se šla najíst a vybalit.