Christian
Ale já jsem se jen usmíval.
Naklonil jsem se k ní a políbil ji na čelo. "Moje Mayo. Můj krásný anděli." Zasypal jsem její tvář polibky.
Když se Maya ani nepohnula, napjatě jsem svraštil obočí a odtáhl se.
Úsměv jsem rychle ztratil.
Uvědomil jsem si, že mi stále neodpověděla. "Mayo?" Dotkl jsem se její tváře a přejel jí prstem po vyschlých rtech.
V jejích zelených očích se neobjevilo žádné poznání.
Najednou se mi udělalo špatně.
Pořád ještě nepromluvila ani slovo. Ne, jen zírala.
Jen zírala do prázdna a nic neříkala. Ani jsem si nebyl jistý, jestli ví, co se děje.
Několik minut jsem se ji snažil přivést zpět. Ale nebylo to nic platné.
"Mayo," zašeptal jsem. "To jsem já. Christian."
Nic.
A to byl okamžik, kdy se mi zlomilo srdce.
Jen na mě tupě zírala. Její tvář byla zcela bez emocí, v očích jí chybělo světlo, které tam vždycky bylo. Byly prázdné.
Mýlil jsem se.
Konečně jsem měl Mayu v náručí; byla v bezpečí. Byla se mnou, ale nebyla tady.
Její láska byla pryč.
Místo ní tu byla pouhá prázdná skořápka.
***
Zíral jsem na Mayu , úplně strnulý. Tak dlouho jsem chtěl, aby se na mě dívala, ale ne takhle.
Ne aby její oči byly prázdné a bez života.
Neviděla mě. Jako bych tady ani nebyl.
Jemně jsem se dotkl její tváře a doufal, že to přitáhne její pozornost ke mně. Ale místo toho uhnula očima. Sledoval jsem, jak se rozhlíží po místnosti. Její pozornost zůstala na stěně mnohem déle, než se mi líbilo.
Pak se její pohled znovu přesunul a všímal si každého kousíčku. I když se pozorně rozhlížela po místnosti, věděl jsem, že nic nevidí.
Byla ztracená ve své mysli.
Její oči viděly, co tu všechno bylo, ale její mysl to nebrala na vědomí.
Obával jsem se, že to bude důsledek jejího zajetí.
Věděl jsem, že jí to ublíží... možná jí ani nebude pomoci... ale myslel jsem si, že mě alespoň pozná.
Ty krásné zelené oči se přesunuly zpátky k mým. Jasně jsem si vzpomněl na den, kdy jsem ty oči uviděl poprvé. Tehdy byly plné strachu. Ale pomalu jsem sledoval, jak se mění v něco jiného. Byl v nich úžas, údiv, štěstí a nakonec láska.
Ale teď to všechno bylo pryč. Místo toho tu nebylo nic... v jejích očích nebylo nic.
Při pohledu do nich jsem se i já cítil prázdný. Uvědomil jsem si, že jsem Mayu prožil. Její štěstí bylo i mým štěstím. Její úsměv a smích mě probouzely k životu. Pohled do jejích očí, láska v nich, mi přinášel soucit a lásku. Naučily mě cítit.
Teď jsem toho cítil příliš mnoho, zatímco ona se uzavřela do sebe.
Její pohled se do mě zabodával.
Modrá a zelená.
Srdce se mi v hrudi těžce rozbušilo, když jsem sledoval, jestli se něco změní. Jakýkoli náznak života. Když se nic takového nestalo, uvědomil jsem si, že se kolem mě stahuje temný oblak. Byli jsme vrženi zpět do propasti temnoty.
Pro svého Anděla jsem byl jen cizí člověk.
S hrůzou jsem zavrtěl hlavou a polkl jsem knedlík v krku. Nemohl jsem to vzdát. Ne nyní. Nikdy. Budu bojovat, dokud už nebudu mít co dát, dokud se nepřesvědčím, že se mi plně vrátila.
Přinutil jsem se k úsměvu.
Bylo to namáhavé, ale usmál jsem se - pro ni.
Prstem jsem jí jemně zajel na tvář a posunul jsem Maye vlasy za ucho. Nepohnula se. Její pohled zůstal upřený na můj.
Kdybych ji neznal, řekl bych, že vypadá okouzleně mýma očima. Jako by to byla jediná věc, na kterou se mohla dívat.
Posunul jsem se, takže naše tváře byly jen pár centimetrů od sebe. Rty jsem se dotkl špičky jejího nosu, než jsem se mírně zaklonil. "Vím, že mě nejspíš neuslyšíš. A i kdyby ano, nepochopíš to. Ale chci, abys slyšela můj hlas. Chci, abys věděla, že jsem tady."
Pohnul jsem hlavou na stranu. "Lásko," zašeptal jsem jí do uší. Dal jsem jí polibek na hlavu a naklonil se dozadu. "Jsi tak krásná, víš to?"
Když nereagovala, usmál jsem se a pohladil ji po tvářích. Bývaly kulaté, ale zhubla. Nebylo to zdravé pro ni ani pro dítě.
Při pomyšlení na dítě se mi oči přesunuly na její břicho. Zhluboka jsem se nadechl a položil ruku na hrbolek.
V hloubi duše jsem ho nebo ji chtěl znovu cítit. Touha cítit pohyb dítěte, nějakým způsobem se s ním spojit, byla silná.
Jakmile jsem Maye položil ruku na břicho, dítě se pohnulo. Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se. Cítil jsem zvláštní závrať při představě, že se dítě při mém doteku pohne.
Pohladil jsem bříško. "Ty jsi ale tanečnik," řekl jsem bouli, když se znovu pohnulo. "Nebo možná bojovník?" Z hrudi se mi vydral tichý smích. Hrálo si tam na trénování střelby na terč.
