Christian
" Ty jsi dřív kopal tvrději."
" Cítil jsem, jak se princezna hýbe."
Ztěžka jsem polkl proti nevítaným vzpomínkám a znovu jsem položil ruku na Mayino těhotenské břicho.
Znovu jsem to ucítil. Kopnutí. Nebo to byl úder?
Ono - to dítě - se hýbalo a já jej cítil.
Bezmyšlenkovitě jsem hladil místo, kde dítě před chvílí koplo. "Konečně ses rozhodl dát o sobě vědět," zašeptal jsem.
Ozval se další nepatrný pohyb a já se s údivem zadívala na Mayino břicho. Naprosto fascinovaně.
Dostal jsem se do bodu, kdy jsem nevěděl, co mám cítit - nechápal jsem, co cítím.
V jednu chvíli jsem nenáviděl představu dítěte, zatímco v další jsem byl fascinován jeho pohybem.
To, jak se mi sevřel hrudník a rozbušilo srdce, mi napovídalo něco jiného. Myšlenka na dítě mi nebyla odporná. Nenáviděl jsem tu skutečnost.
Ale dítě přišlo s touto skutečností.
Z myšlenek mě vytrhlo, když se dítě znovu pohnulo. Odtáhl jsem ruku, zavrtěl hlavou a vzhlédl.
Srdce se mi zadrhlo a přísahal bych, že se na vteřinu zastavilo.
Krásné zelené oči se na mě upíraly.
Zíral jsem zpátky a snažil se popadnout dech.
Tak dlouho jsem se chtěl dívat do těch očí. A teď jsem se do nich skutečně díval.
Rty se mi zvlnily do malého úsměvu, posadil jsem se a naklonil se k ní. Její oči měly zářivou barvu smaragdu. Ve světle ranního slunce zářily ještě jasněji. Hnědé vlasy měla rozhozené po polštářích, zatímco na mě rozespale mrkala.
Tak krásná. Vypadala jako bohyně. Skutečný anděl.
Moje Maya byla zpátky.
Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se, když jsem se natáhl, abych ji pohladil po tváři.
"Mayo," hlesl jsem a palcem se otřel o její sametově hebkou kůži.
Její pohled trochu změkl a na rtech se jí objevil sladký úsměv.
"Ty... máš... jeho oči."
Oči se mi rozšířily při jejím tichém chraptivém hlase. Maya mluvila!
Pak mi ale mysl zastínil zmatek. "Čí oči, Anděli?"
Čekal jsem, ale ona dál nepromluvila. Svaly se mi začaly napínat.
Zírala na mě a pak konečně zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšel: "Ch...Chr...Christiana."
Cože?
"Mayo... o čem to mluvíš? To jsem já. Christian. Já jsem Christian."
A pak zavřela oči.
"Ne. Ne. Ne." Zpanikařil jsem. "Lásko, otevři oči. No tak, ukaž mi ty krásné zelené oči."
Nestačilo mi to. Byl jsem sobecký sotva jsem je viděl, a už jsem je znovu potřeboval. Musela zůstat vzhůru. Musel jsem slyšet její hlas. Kdybych musel, prosil bych o to.
Neměl jsem žádný pocit hanby. Na ničem jiném nezáleželo.
" Lásko," řekl jsem a potřásl jí rameny. "Prosím, řekni něco."
Ani se nepohnula.
Jak dlouho byla vzhůru? Přehlédl jsem to? Spal jsem snad celou dobu, co byla vzhůru?
Jak jsem mohl být tak zatraceně nezodpovědný?
Tentokrát jsem nespal. V žádném případě jsem nechtěl znovu zavřít oči.
Srdce se mi rozbušilo jako křídla ptáka uvězněného v kleci. Opravdu jsem se cítil jako v kleci a dusilo mě to.
Měl jsem pocit, že všechno sleduji zvenčí. Maya byla daleko, a ať jsem se po ní natahoval sebevíc, vždycky všechno nakonec zaniklo ve tmě.
Vždycky se vytratila a já zůstal prázdný.
Ne!
Vzal jsem ji za ruku a promluvil. Mluvil jsem celé hodiny.
Prosil jsem ji, aby se probudila. Prosil jsem o odpuštění. Prosil jsem o její lásku.
Slíbil jsem, že ji budu opatrovat a starat se o ni.
Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se přimlouval, rozčiloval a naléhal, Maya se ani nepohnula.
***
Byly to již dva dny. Viktorie sice přišla s jídlem, ale já jsem nejedl.
Zůstával jsem u Mayi, držel ji u sebe, hladil ji a doufal, že se brzy probudí.
Moji muži přicházeli a odcházeli. Alex se mě snažil přimět, abych se osprchoval, ale odmítal jsem. Viktorie říkala, že se o Mayu postará, zatímco já budu odpočívat, ale všechny jsem od sebe odháněl.
Mluvil jsem. Neustále jsem mluvil, dokud mi úplně nevyschlo v krku a nezačal mě bolet. Myslel jsem, že třeba uslyší můj hlas a probudí se.
I když všechno vypadalo tak beznadějně, pořád jsem doufal.
I když jsem měl pocit, že se rozpadám a pomalu se rozřezávám zevnitř, pořád jsem doufal.
Protože dokud jsem měl Mayu v náručí, mohl jsem doufat.
Kdysi jsem byl její zachránce. Budu jejím zachráncem znovu.
Pálilo mě na hrudi a otráveně jsem si třel ruku na srdci. Cit, emoce, samotné srdce - to byla taková slabost.
Nasucho jsem se ušklíbl a opřel si hlavu o čelo postele. Teď už bylo pozdě. Nebylo cesty zpět.
Teď už jsem chápal, co tím Larrin a Adrian mysleli.
Bezmyšlenkovitě jsem Maye přejel rukou po paži. Podíval jsem se na její spící postavu a viděl, jak se pomalu probouzí. Čelo se jí svraštilo a rty jí zkroutily.
Posunul jsem se vpřed a srdce mi divoce bušilo. Začaly se mi třást ruce a na čele mi vyrazil pot.
"Lásko," zašeptal jsem, když se probudila z dlouhých hodin spánku.
Zamrkala a otevřela oči. Nejdřív ospale a pak se konečně úplně probrala.
Zírali jsme na sebe. Přesně jako tenkrát, když jsem se poprvé setkal s jejíma očima, se mi rozbušilo srdce a žaludek se mi sevřel do uzlíku.
Mohl jsem se radostí přetrhnout a křičet z plných plic.
***
