Po stopách kletby [Percy Jackson ff]

12: U Dvou rajčat

„Co to meleš?" zastavila švadlena uprostřed kroku, oči přimhouřené v podezření.

Ambrocio těkal pohledem mezi ní a Aikou, které se nedokázal podívat do očí.

Příšerná noční můra s mámou v hlavní roli ho trápila už pár týdnů, avšak vždycky ji rychle zapomněl. Nevěděl jistě, jestli to byla vědomá činnost nebo ne – každopádně tato informace by přišla vhod už před pár dny. Alespoň že teď, v ohrožení života, dokázal být trošku užitečný.

„Sen začíná na ovocném trhu," vykoktal Ambrocio a zhluboka se nadechl. „Vidím vás tři, jak procházíte mezi stánky a kritizujete zdejší prodejce."

„Pche!" ozvala se jedna ze stařen v pozadí, „víš, jak dlouho jsme se té profesi věnovaly? Měl jsi vidět naše hrušky. Nemáme snad nárok udělovat profesionální hodnocení –"

„Tiše, Věro! Chci poslouchat toho chlapce," umlčela třetí švadlena svou zombie sestru v chřestu a upřela na Ambrocia lačný pohled.

„No?"

„A... jedna z prodávajících je i máma. Démétér. Vaše poznámka o kvalitě jejích jablek se jí výjimečně dotkla. A pak – pak..." Ambrocio se zadrhl a Aika mu konejšivě položila ruku na rameno.

Zhluboka se nadechl.

„Pak vás zaklela. Slovům přímo nerozumím, ale vím, že dělá velkou hloupost."

„Máš pravdu," zavrčela babička s nůžkami a sklonila je k zemi, „odsoudila nás ke zkáze! A víš, co to znamená?"

„Že teď chcete zabít vy nás?" utrousila Aika suše.

„Ano! Teda ne. Samozřejmě vás za trest chceme zlikvidovat, ale to je vedlejší. My jsme osud – a co se stane, když zmizí osud?"

Ambrocio ani Aika se neopovážili odpovědět. Moiry jim věnovaly zklamaný zombie pohled.

„Zmizí všechno živé. Tak je to. Rostlinám se takový konec taktéž moc nelíbil, tudíž byly více než ochotné podílet se na našem plánu se alespoň trošku pomstít."

Ambrocio si nervózně olízl rty. „Takže všechny ty vize nás měly jen varovat před tím, co se stane?"

„Ano i ne. Děti Démétér pouze jako jediné cítí dopad činů jejich odporné matky," pokrčila rameny stařenka a pohodila do rohu místnosti klubko vlny, které dosud svírala mezi prsty. Provázek zůstal neškodně ležet na zemi, přesto toto gesto působilo jako nevyřčená hrozba.

„Můžeme to zvrátit," pronesla Aika sebevědomě.

„Vskutku?" nadzvedla babička s nůžkami obočí, nebo alespoň vrásčitou kůži, kde obočí bývalo.

Aika spolkla drzou poznámku a místo toho pokračovala: „Jestli vás zaklela máma – Démétér – můžeme s ní promluvit. Jakmile zjistí, jaké celý svět čekají následky, jsem si jistá, že to odvolá."

„Myslíš, že jsme to nezkoušely?" odplivla si Věra na zem, „dokonce jsme jí posílaly barvité výhrůžky Hermovou expresní službou! Nereaguje už vůbec na nic. Nezapomeň, je to ta stejná bohyně, která půlku roku nechá vadnout svět, jen protože si stýská." Něco na tom bylo – tak se zrovna nechová zodpovědný člověk. Ale bůh? Ten nemá co ztratit.

„Bez urážky, ale Aika má pravdu. Nás by mohla vyslyšet." Ambrocio úkosem pohlédl na sestru, která krátce přikývla. „A pokud to nevyjde, no... jsem si jistý, že máte jiné způsoby, jak nás dostat."

Všech pět chvíli mlčelo – Moiry si zamyšleně drbaly chlupy na bradě a Ambrocio přemítal, jestli právě neřekl naprostou hloupost, která je odsoudila k pomalé a bolestivé smrti. Žádné kvítko v místnosti se ale nepohnulo ani o píď, což bylo dobré znamení.