Po stopách kletby [Percy Jackson ff]

3: Boj o vlajku

Lesem se ozývalo řinčení zbraní a Aika pevně svírala svůj meč v ruce, až byla rukojeť celá zpocená. Bohužel nedávala pozor, když se vysvětlovaly instrukce, takže teď zůstala o samotě. Chybělo jí, že nemohla najít oporu v Ambrociovi – protože tady prostě nebyl.

Všichni ostatní se chopili svých rolí. Vlajku hlídala Kayla a Sebastian, aby mohli se svými luky zastavit přibližující se nepřátele. Ostatní se rozutekli směrem k území druhého týmu. Útok vedla Chiara Benvenuti, dítě štěstěny – protože jeden prostě doufal, že díky tomu bude mít kliku. (Haha.) Aika původně navrhovala, aby dnes Italka stála stráž, ale co. Mít kapku štěstí bylo potřeba i při útoku.

Černovlásce proběhlo hlavou, že by ještě někdo měl stát na hlídce (obvykle tuhle funkci vykonával například Steve Broadbent, její polokrevný brácha, který jinak boj o vlajku nesnášel), ale dnes byla pravděpodobně sázka na jinou taktiku. Když se tak zamyslela, Steva taky dlouho neviděla. Z Demétéřiných dětí před začátkem hry zahlédla pouze Mirandu s Billie. Co to znamená? Rozhodla se pánská polovina jejich srubu, že si dá oraz? To se jí moc nepozdávalo.

Stát na místě bylo trochu trapné, a tak Aika opustila okolí Diovy pěsti a jala se pročesávat nepřátelské území. V lese se brzy setmělo a po chvíli se vše proměnilo pouze v nejasné obrysy. Na cestu si musela svítit bronzovým mečem, aby nezakopla o nějaký kořen a omylem se nenabodla na svou zbraň; to by bylo nemilé. Všimla si, že z rozrušení jí pod nohama šišky klíčily v semenáčky.

Neočekávaně temnotu lesa prořízl záblesk duhového světla. Záření bylo tak intenzivní, že Aiku palčivě pálily oči. Než se nadála, byl zase pryč – stejně jako její černobílé vidění ve tmě. Jakmile si její zrak opět zvykl na okolní čerň (a neviděla před očima jen duhové kruhy), rozběhla se k místu původu, srdce až v krku.

„Snad je v pohodě," zadoufala tiše. V celém táboře byl jen jediný člověk, který dokázal vyčarovat duhu na počkání.

Když před sebou spatřila obrysy dvou postav, zastavila.

„Přestaň!" zaslechla Aika Lein hlas. Sevřelo se jí hrdlo a instinktivně vskočila na palouček do akce. Zároveň hodila do prostoru kus mechu a nechala ho intenzivně růst. Nevěděla, co čekat, a tak nějak doufala, že všechny zaskočí nepřipravené.

„Hmm, to bylo fakt ohromující, ale víš, že jsme spolu v týmu?" Lea na ni koukala se zvednutým obočím a měla co dělat, aby se nerozesmála. Aika přes ni – stejně jak přes Niky Tvrzeckou, která, jak si pak všimla, ležela o kousek vedle – hodila jakousi obří mechovou deku, která je přišpendlila k zemi. Niky si pro sebe něco mumlala česky a snažila se vyšmodrchat z té kopy výtrusných rostlin a hlíny, která jí uvěznila na břiše.

„Ale já – viděla jsem světlo!" Lea se provinile uculila a Niky se rovnou rozesmála, div se nezakuckala na jehličí.

„Promiň! Doufala jsem, že to nikdo neuvidí. Totiž, lekla jsem se jedné větve, která se tak podezřele pohnula, a, no," pokrčila rameny a vytrhla z mechu levou ruku, v které držela menší zrcátko.

Lea, jakožto dítě bohyně duhy, používala zdánlivě neškodné zrcadlo s motivem Hello Kitty jako nebezpečnou zbraň. Přes jeho povrch přesměrovala i nejmenší paprsek viditelného spektra a změnila ho v duhový výbuch. Ten dokázal člověka na pěknou chvíli oslepit – a pokud měl dotyčný smůlu, jeho intenzita mu i spálila boty na uhel. (Netrénovaná chůze po rozžhavených uhlících je proti tomu procházka růžovým sadem.) Pravděpodobně je dobře, že nic jiného na svou obranu nepoužívala – tak před rokem se jí podařilo nabodnout se na vlastní dýku a od té doby jí nikdo nevěřil se sečnými zbraněmi.