Po stopách kletby [Percy Jackson ff]

6: Plánování je nepřirozený proces; je mnohem zábavnější něco dělat

„Dobré ráno, milánci!" probudil kabinu číslo čtyři chraplavý hlas. Aika se ihned probrala (možná vycítila konkurenci v roli živoucího budíku) a chtěla protestovat, ale zarazila se, jakmile spatřila osobu stojící ve dveřích. Oči se jí rozzářily.

„Douglasi!" vyjekla nadšeně a málem spadla z palandy, když se k němu překotně hrnula. „Jsi v pohodě?"

Douglas vypadal, jako by si dal zápas s horou kamení, což ve výsledku nebylo zas tak daleko od pravdy. Kučeravé vlasy měl plné jehličí (přestože se to pravděpodobně snažil vyklepat) a tvář mu zdobily zpola zacelené šrámy; avšak už si vzal čisté, vyprané oblečení a vyčistil si zuby.

„Nikdy mi nebylo líp," opáčil. Když ho Aika propálila podezíravým pohledem, dodal: „Fakt! Dostal jsem od Sebastiana ambrosii." Ambrosie bylo jídlo bohů, které i oni, pouzí polobohové, mohli v malém množství konzumovat. Vyléčí všemožná zranění, ale nesmělo se jí pozřít příliš – pak způsobovala horečnaté stavy a v nejhorším případě i smrt. Smrtelníkům byla zapovězena úplně, pokud se teda netoužili rozpustit v loužičku ohně a písku.

Tento pokrm měl další zajímavou vlastnost: každému chutnal jako jeho nejoblíbenější jídlo. Nebo prostě něco k zakousnutí, co mu přinášelo komfort. Kdykoliv Aika ochutnala ambrosii nebo Nektar (což bylo vcelku to stejné, jen v podobě pitíčka), chutnalo to jako čerstvý cheesecake neboli číský dort. Takový se v táboře jen tak nepodával, ale občas se jí ho povedlo ukuchtit. Bohužel nikdy nechutnal tak dobře jako z cukrárny, na kterou měla vskutku dobré vzpomínky.

Ostatní osadníci srubu se mezitím už taky probudili.

„Douglasi!" volal na něj Steve, který se tvářil trošku provinile. „Jsi –"

„Jo, ježíš, je mi dobře. Neměl bych se ptát spíš já tebe?" rýpl si Douglas, ale zubil se od ucha k uchu. Štěpi totiž taky pořád vypadal, jako by ho někdo s rákoskou přepadl v temné uličce. „Takže... o co jsem přišel?"

Aika se honem pustila do detailního popisu včerejší rady a ostatní jen přikyvovali. Douglas vypadal zamyšleně. „Aha, takže je to chyba Démétér?"

„Víceméně," přikývla Aika, „ale už jsem vymyslela plán na to, jak to napravit."

„Počkat, počkat, počkat," řekl Ambrocio a položil sestře ruku na rameno, „neříkal Cheirón, že by bylo lepší nic nedělat?"

„Kdy si naposled bohové vyřešili svízelné situace sami?" protočila očima Aika. Ambrociova poznámka ji mrzela, doufala, že bude na stejné vlně. Brácha pouze přikývl a nervózně se usmál. Včerejší situace s ním zřejmě otřásla víc, než předpokládala.

Billie byla poslední, která se zvedla z postele a zívala, div si nevykloubila čelist. Pevně Douga objala a prohlédla si ho od hlavy až k patě, podobně jako velmi starostlivá medvědí matka.

„Aika má pravdu," poznamenala jen tak mimoděk, „naše situace se nezlepší, když ji budeme ignorovat."

„Díky!" založila si Aika ruce na prsou.

„Počkala bych ještě alespoň den," pravila Miranda rozhodně a mezitím si stahovala zrzavé vlasy do dvou copů, „do té doby si všechno můžeme nechat uležet v hlavě. A pak se domluvíme, co dál." Zrzka poté nekompromisně semkla rty pevně k sobě a Aika si pomyslela, jestli jí nechybí Katie Gardner. Kdyby tady byla jejich instruktorka letních měsíců, zmizela by velká část tíhy z Mirandiných ramen.

„No fajn," povolila Aika a ostatní, jakmile spatřili její souhlas, se brzy přidali. Došli k jakéž takéž dohodě – prozatím. Avšak černovláska plánovala všechen tento čas strávit zdokonalením svého plánu.