𝘽𝙤𝙧𝙣 𝙛𝙤𝙧 𝙩𝙝𝙞𝙨 |𝙏𝙤𝙥 𝙂𝙪𝙣: 𝙈𝙖𝙫𝙚𝙧𝙞𝙘𝙠 𝙁𝙁| ✔

𝟏𝟏

✈

Otevřela jsem oči. Přetočila jsem se na bok a sáhla do svých věcí pro svůj telefon. Podívala jsem se na čas a bylo půl šesté. 

Povzdychla jsem si. Byla jsem frustrovaná, že jsem nemohla spát déle. Jakmile se probudím jednou, nejsem schopna znovu usnout. 

Vstala jsem z gauče, který pode mnou ďábelsky zaskřípal. Zatnula jsem zuby a chvilku se nehnula.

Nechtěla jsem ho probudit. Navíc jsem chtěla odejít, protože jsem si musela domů pro věci. 

Vzala jsem si oblečení a dala ho na konferenční stolek. Převlékla jsem se do svého oblečení ze včerejška. 

Do kapes jsem si poté zastrkala peněženku, klíče a telefon. Byla jsem připravená k odchodu. 

,,Blake?" Ozvalo se za mnou. Vyskočila jsem do vzduchu jako vystrašená kočka. 

Chtěla jsem na něj zakřičet, že by se k lidem neměl plížit jako duch. 

,,Ahoj." Pozdravila jsem ho nervózně. Netušila jsem, proč jsem byla vlastně nervózní. Možná to bylo trochu z důvodu toho, že jsem se snažila vyplížit z jeho bytu.

,,Už odjíždíš?" Zeptal se mě. V tu chvíli se světlo rozsvítilo.

Oslepilo mě to, takže jsem musela mrkat hodně rychle, abych si na světlo zvykla. 

,,Ano, odjíždím. Musím se ještě před prací stavit doma." Oznámila jsem mu. 

,,Svezu tě." Rozešel se do kuchyně. ,,A máš tričko obráceně." 

Podívala jsem se na svoje tričko. Opravdu jsem ho měla obráceně. Otočila jsem se k němu zády.

,,Nemusíš kvůli mně jezdit." Povzdychla jsem si.

Tričko jsem si přetáhla přes hlavu. Obrátila jsem triko, abych ho neměla naruby. Oblékla jsem si ho zpátky na sebe. Otočila jsem se na něho.

,,Nebyla to otázka." Usmál se a napil se vody. 

,,Jak ti je?" Zeptala jsem se ho starostlivě. Nevypadal špatně. Vypadal, že je zdravý jako rybička.

,,Je mi lépe." Položil prázdnou skleničku na linku. 

Rozešel se ke mně. Když ke mně došel, přiložil mi ruku na záda, abych se dala do pohybu.

Vyšli jsme z hotelového pokoje a vydali se k jeho autu. Mlčky jsme šli vedle sebe. Nevěděla jsem, o čem s ním mám mluvit. Panovala mezi námi taková zvláštní energie.

Nasedli jsme společně do auta a rozjeli se ke mně domů. 

Cesta byla tichá a ani jeden z nás nechtěl začít mluvit. Bradley ke mně cestu znal, protože u nás býval kdysi často. 

 Dojeli jsme ke mně domů. Rozepla jsem si pás a děkovně jsem se na Bradleyho usmála. 

,,Děkuji za svezení." Poděkovala jsem mu a otevřela dveře. Vystoupila jsem z auta. 

,,Mohl bys mě svézt i na základnu. Prosím?" Opřela jsem se o dveře. 

,,Počkám tu." Usmál se na mě. Zavřela jsem dveře a s úsměvem jsem se rozešla domů. 

U garáže jsem si všimla motorky Kawaski Ninja H2 a dobře jsem věděla, kdo je její majitel. Maverick byl zřejmě u nás na návštěvě. 

Vešla jsem domů a za sebou tiše zavřela dveře. Připomnělo mi to moje středoškolské dny, kdy jsem se plížila domů z pařeb.