Blue blood - Nothing is a coincidence

What?

Budík. Jediné co jsem vnímala. Zvuk budíku. Stálá tma před očima. Stále vnímám sen, který se mi zdá.

*Katherine*

"Vstávej! Je už čas. Musíš se připravit!„ někdo na mě mluví. Já se to snažím ignorovat. Podle hlasu zjišťuji, že je to ženský hlas. Pomalu otevřu mé oteklé oči a vidím před sebou mamku.
"Kolik je hodin? A proč mě budíš?„ zeptám se ospale.
"Jdeš přeci do školy. Letos tě čeká maturita.„ řekne s klidným hlasem.
"Cože? Už dnes? To není možný, děláš si ze mě srandičky.„ ozvu se a opět zavřu oči. Snažím se znovu usnout. Najednou se mnou začne třást.
"Dobře, už vstávám!„ neochotně se zvednu. Kouknu se vedle sebe. Spí tady můj pes. Ten se má - pomyslím si. Vstanu a jdu si pro oblečení.
Nový školní rok. Chtělo by to nějaký hezký outfit. Kouknu z okna jaké je počasí. Prší, podle teploměru je 12 stupňů. Přehrabuji se skříní a hledám něco vhodného na sebe. Nakonec vytáhnu bílý rolák, černé kalhoty a černý kabátek.
Rychle se nasnídám, upravím a odcházím na autobus.

Stojím u školy a zdravím spolužáky. Společně odcházíme do třídy.
Vyprávíme si zážitky z léta. Já jsem byla u tety na druhé straně země. Nemluvila jsem o tom, nepřišlo mi to důležitý a už vůbec ne zajímavý.

*Katherine* "Co jsi dělala ty? Kde jsi byla?„ začne jedna ze spolužaček - Nicole.
"Byla jsem jenom u tety. Nic o čem se dá mluvit.„ odvětím. Teta totiž ráda mluví o naší rodině a hlavně o předcích. Což mě nijak nebaví. A nechci o tom mluvit.
"Neříkej, že to bylo tak nudný. Vždyť tvoje teta stálé nachází nové poznatky ke tvým předkům. Já vím jenom to, že to kdysi dávno byli farmáři. Tohle není zajímavé.„ ozve se Daisy.
Všechny holky touží po tom, abych jim vyprávěla co jsem se dozvěděla. Vždy jim to ráda povyprávím. Tentokrát, ale nemůžu. To co mi řekla teta beru jako humor. Nesmysl. Proto to nechci říkat. Nechci, aby si holky myslely, že je teta cvok.
Díky bohu mě od nich vysvobodil náš třídní, který zrovna vkročil do třídy. Ve třídě zaznělo hrobové ticho.

Po nekonečném povídání o nesmyslech nás konečně poslal domů. Holky toho využily, seběhly se kolem mě a vyptávaly se dál co jsem se dozvěděla. Nedalo mi to a pověděla jsem jim celý příběh co mi teta řekla.
Má praprababička pracovala jako komorná u jednoho šlechtice. Byla to půvabná žena podle obrázků co se dochovaly. Jmenovala se Vivian. Jednou s ním ale měla aférku. Po tomhle Vivian odešla ze služby a začala nový život na farmě. Ale za devět měsíců porodila syna. Ten měl prý podle všeho dostat jméno po šlechticovi - Benjamin. Vivian svému potomkovi vyprávěla tento příběh a ten to vyprávěl svým potomkům. Až se dostal ke mně.

Holky stály jak přikované. Neřekly nic. Po nějaké době se ozvala Daisy: "Jasný, takže jsi jako nějaká šlechtična nebo co? Dost ujetý a málo pravděpodobný.„ Dodala povrchním hlasem a začala se smát. Toho se chytly i ostatní. Všechny se smály, ukláněly se. Cítila jsem se strašně trapně. Neměla jsem jim to říkat. Mávla jsem nad nimi rukou a odešla. Proč jsem jim to jen říkala? Sama jsem přesvědčena, že je to kravina.

Po cestě domů mi přišla zpráva od mamky.
*Máš tu dopis, přinesli to nějací cizí pánové. Otevřít to smíš jen ty. Čekám na tebe. Mamka*
Co to je zase za fórky? Na zprávu jsem nereagovala. Vyndala jsem si sluchátka a pustila si Wicked game od Ursine Vulpine. Tuhle písničku si pouštím, když přemýšlím nad vším. Uklidňuje mě. Relaxuji. Poslechnu si ji aspoň 10x než dojedu domu. Doma čeká mamka a v ruce svírá onen záhadný dopis.
"Takže ten dopis existuje. Kdo ho teda přinesl?„ Zeptám se. Mamka vypadá zamyšleně, možná i vyděšeně. Zvedne hlavu, podívá se na mě a pronese: "Nevím kdo ho přinesl. Ty lidi jsem nikdy neviděla, ale trvali na tom, že ho spíš otevřít jen ty.„ Dobře, tohle je divný. Kdo by mi nesl jen tak dopis?
Vzala jsem onen dopis do rukou. Žádná zpáteční adresa, jen mé jméno. Pomalu jsem začala otvírat obálku.
Vyndala jsem z ní papír a začala číst: * Milá slečno Katherine, dozvěděli jsme se o vašem příběhu. Chtěli bychom Vás pozvat na podrobnější otestování a zjistit zda-li máte modrou krev či nikoliv. Prosíme, aby jste se nám ozvala na níže uvedené telefonní číslo. Dále s Vámi domluvíme co se bude dít dál. Hezký den. Xx*
Co to má znamenat? Copak si holky, z toho začaly dělat až takovou srandu? Nedalo mi to, a na telefonní číslo jsem zavolala. Ozval se mužský hlas. "Ano slečno Katherine? Jsem rád, že voláte. Prosím dostavte se na adresu, která Vám přijde na vaše telefonní číslo. Naviděnou.„ hovor ukončen. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet. Do chvilky mi opravdu přišla adresa kam se mám dostavit i v kolik hodin.
*Zítra v 9:00h. ráno se dostavte na adresu Rose 324/2.*
Mamka mě dlouze přemlouvala ať nechodím, že se o mě bojí. Ale i tak jsem se rozhodla jít.

Druhý den ráno, jsem odešla před půl devátou, abych byla na místě v čas. Když jsem dorazila na danou adresu. Stál přede mnou obrovský, krásný dům. Šlo vidět, že se majitelé o něj starají. Zazvonila jsem na zvonek a najednou se otevřela brána a já vstoupila. U hlavních dveří jsem chtěla zaťukat na dveře, ale v tom mi otevřel pán, který se na mě od ucha k uchu usmíval.
"Dobré ráno slečno, jsem velice rád, že jste se dostavila.„ Já kývla jen hlavou, neměla jsem slov. Muž mi ukázal rukou cestu. Šla jsem dovnitř. Odložila jsem si kabát a posadila se na již připravenou židli. "Co se mnou chcete dělat? Proč tu jsem?„ začala jsem se bát.
"Nemusíte se ničeho bát. Dozvěděl jsem se o vaší rodinné historii a chtěl bych zjistit zda-li je to pravda. Jste nejmladší možný nástupce na trůn. Jsem si jist, že příběh o vaší modré krvi znáte.„ odvětil s klidným hlasem.
Vytřeštila jsem oči. "Cože? Já a nástupce na trůn? Nedělejte si ze mě srandu. Mně to nepřijde vtipný.„ odpověděla jsem s naštvaným hlasem.
"Nebojte se, jde jen o malý test. Vezmu Vám pouze jednu malou kapku krve. Nebude-li to pravda omluvím se Vám za váš ztracený čas tady. Bude-li to pravda, jste poslední nástupce a usednete na trůn po vašich předcích.„ usmál se.
"Nenechám se od Vás jinak testovat. Nevím ani jak se jmenujete a vy o mně víte úplně vše.„ zamračila jsem se.
"Omlouvám se za mé neslušné chování. Jmenuji se Alister a zabývám se historií šlechtických rodin.„ stále se usmíval.
Nakonec jsem svolila. Muž ke mně přistoupil, vzal do ruky malou jehličku a slabě mi píchl do prstu. Vůbec to nebolelo. Odebral si kapku krve a odešel k nějakému stroji. Krev dal do zkumavky a začal něco ťukat na obrazovku přístroje. Po delší době vylezl papír kde bylo pouze jedno slovo. *POTVRZENO*
Muž se usmál, přistoupil ke mně a pronesl: "Slečno, gratuluji. Jste následník trůnu. Dnešním dnem se Vám mění život.„ radoval se.
Já koukala zmateně. Takže je teď ze mě královna?