Domácí učitel - Larry Stylinson CZ

5

„J-já, n-no... Mamka o tom spíše neví, koktám jen když jsem n-nervózní," kouknul jsem se jinam.

„Dělám něco špatně, že jsi nervózní, nebo prostě jen jsi?" zeptal se lehce vyděšeně.

„Prostě jen jsem," vydechl jsem a on se uchechtl.

„Co si dáš?" zeptal se před stánkem s kebabem.

„D-dal bych si asi tortilu, se vším a pálivou, prosím. S-samozřejmě vám za to doma dám peníze," řekl jsem hned.

„To vůbec neřeš, jeden kebab mě nezabije a rád tě pozvu na jídlo," řekl a já červený sklopil hlavu.

„D-dobře, děkuji," usmál jsem se pro sebe.

„Asi počkáš tady, že?" zeptal se a já hned přikývl.

Odešel tedy dovnitř stánku a já stál kousek dál, abych nepřekážel.

Procházeli kolem mě různí lidé, někteří vypadali v pořádku, někteří dost naštvaní a dále.

Procházel kolem mě ale i jeden muž, který se u mě zastavil.

„Kloučku, no ahoj, nemáš nějaký penízky? Nebo cigaretky?" usmíval se slizky a pořád se přibližoval.

Snažil jsem se dělat, že jsem ho neslyšel, nebo tak, ale on se nenechal. Pořád šel blíže ke mně a ošklivě se usmíval.

„Hej, ptám se tebe, koloušku," řekl a vzal mě za paži.

„N-nemám, pane," vykoktal jsem.

„Ale notak, alespoň něco mi dej," šel ke mně stále blíže.

„N-nemám co," vykoktal jsem zase.

Konečně jsem viděl pana Stylese, jak se sem blížil.

„Louisi?" oslovil mě a odstrčil toho chlápka.

„Jdeme," chytil mě za ruku a šel se mnou k domovu.

Já jsem začal pomalu slzet, protože jsem byl dost vyděšený. Nikdy se mi nic takového nestalo a tohle je pro mě dost složitá situace.

„Jsi v pořádku, Louisi?" zeptal se a koukal se mi celkem z blízka do očí.

„A-asi," řekl jsem celý ubrečený.

„Vážně? Neudělal ti nic? Co po tobě chtěl?" zeptal se.

„Chtěl peníze a cigarety, ale nic mi neudělal," řekl jsem a sklopil hlavu.

„Takže ti nic neudělal? Nebolí tě nic?" 

„Ne, nic mě nebolí," ujistil jsem ho ještě.

„Dobře, tak půjdeme domů a sníme si to jídlo?" zeptal se a po ruce mě pohladil. Nevadilo mi to od něj a nejraději bych se mu vrhl do náruče, což jsem měl teď lehce v plánu.

„M-můžu tě obejmout?" zeptal jsem se tiše.

„Jestli chceš, tak jsem tomu plně otevřený. Nic kolem tebe by mi nevadilo," řekl mi a podíval se na mě s lehkým úsměvem.

Vrhl jsem se mu do náruče, kde jsem se k němu blízce přitiskl a obmotal kolem něj moje ruce.

Brečel jsem mu do oblečení a on mě už spíše přidržoval, abych se nezhroutil na zem.

„Zlato, to bude v pořádku. Už tě nenechám samotného někde, kde na tebe nevidím. Už se ti to snad nikdy nestane, budu se snažit tě ochránit," zamumlal mi pan učitel do vlasů, po kterých mě hladil a občas mi do nich vlepil pusu.

Tak nějak jsem se uklidnil a povolil jsem stisk, tak mě pan Styles pustil. 

„Tak jdeme domů, bude to v pořádku, věr mi," pohladil mě ještě a vydali jsme se na cestu domů.

Doma jsme si sedli do mé postele, kde jsme se pustili do jídla. Seděli jsme opřeni o čelo postele a já jsem si sedl docela blízko k Harrymu.

---

„Chceš se ještě učit?" zeptal se mě pan učitel.

„A-asi už se mi moc nechce, jsem teď dost přejedený a chce se mi jen odpočívat," povzdychl jsem si.

„Dobře, tak já asi půjdu pomalu domů, aby sis mohl odpočinout."

„To nemusíte, klidně tady ještě buďte!" vykřikl jsem hned bez rozmýšlení.

„Chceš abych tady s tebou byl?" zeptal se překvapeně.

„N-no, a-ano, klidně tady můžete být," řekl jsem celý červený a sklopil jsem hlavu.