Prostě zůstat naživu (TWD) ✔️

- 3 -

Slunce bylo vysoko.

Jeho paprsky dopadaly na každičkej strom v lese.

Prosvítaly čistými rybníky, který tady někde musely být, ale já je nemohla najít.

Mohlo být tak poledne.

Měla jsem žízeň a věděla jsem, že mě někdo opět sleduje.

Ano, byl to opět ten tmavý kůň.

Pozoroval mě už několik dnů.

Bylo mi jasný, že musel dříve někomu patřit.

Třeba jen utekl a hledal cestu zpět, kterou nemohl najít.

Nebo jeho majitelé zemřeli a on už nechtěl žít jako divoký zvíře.

Chvílemi nepůsobil plaše a nemohla jsem se k němu ani pořádně přiblížit.

S mými vyprahlými ústy by se mi za ním asi ani utíkat nechtělo, ale dnes byl jeden u těch dobrých dnů.

Z dnů, kdy mě nechal se k němu přiblížit.

Dřív jsem to pokaždý zkoušela spíš ze zvědavosti, ale dnes jsem měla jinej plán.

V pravý ruce jsem svírala ohlávku, kterou jsem před pár dny nějak svázala z tenčího provazu a doufala jsem, ať má aspoň trochu správný rozměry.

Jelikož Spojený státy jsou především plný farmářů, tak jsem na koni už seděla a trochu věděla co dělat, což byla dneska moje výhoda.

Kdo by řekl, že se mi bezvýznamný ježdění na koni, dobrý jedině tak pro srandu a zabití volnýho času po škole, k něčemu doopravdy jednou hodí.

Dnes byl kůň hodně klidnej.

Čekala jsem, že se začne vzpírat nebo se lekne a dá se na úprk, jakmile se k němu přiblížím, ale kupodivu si nechal nasadit ohlávku a moc si mě nevšímal.

Po chvíli si odfrkl a dal se do žraní trávy.

Ale co já teď s ním.

To mi došlo až pak.

V klídku si žral trávu, u toho si odfrkával, jako by ji žral jen z nudy, ale ve skutečnosti mu vůbec nechutnala a já tam jen stála s kusem provazu v ruce.

Nic se nedělo.

Ignoroval mě.

Zmetek jeden.

Chvíli mě nudil, ale potom mi došlo, že to jsem vlastně celou dobu chtěla.

Chtěla jsem, aby byl klidnej a teď ho klidnýho mám, tak proč si zas stěžuju?

Lidi nejsou nikdy spokojený.

Teď nebo nikdy, řekla jsem si a profesionálně se vyhoupla na jeho hřbet, i když neměl sedlo.

Věděla jsem, že když budu opatrná, tak ho nic bolet nebude.

Když jsem na něj dosedla a pevně chytla otěže, tak jsem ucítila, jak podemnou ztuhl.

Přestal žrát.

A sakra.

Chvíli se nehýbal.

Bylo to ticho před bouří.

Potom se z ničeho nic začal vzpírat.

Snažil se mě všemožnými způsoby shodit.

Kdyby mě teď někdo viděl, tak by si asi myslel, že jedu na býkovi.

Netrvalo to ale dlouho.

Byl celkem krotkej.

Ani jsem neměla velkej strach, že mě shodí.