Prostě zůstat naživu (TWD) ✔️

- 8 -

Natáhla jsem se pro poslední sušenku, která ležela v levém rohu menšího plechu.

Celkem nerada jsem to uznávala, ale byly fakt dobrý.

Mohlo být tak deset hodin.

Vstala jsem po východu slunce a zjistila jsem, že jsem byla stále naživu.

Oknem se do mýho pokoje nikdo nedostal a také zamčené dveře, které jsem před spaním zamknula na klíč, byly nepoškozené.

I přesto jsem si ale k mým kalhotům opět připevnila opasek s nožem, odemkla jsem dveře a s plíškem v pravé ruce jsem se vydala do kuchyně, do které jsem ale nedošla.

Když jsem se chystala stoupnout na první schod schodiště, které vedlo do přízemí - kuchyně a obývák, tak se náhle otevřely dveře.

Do domů vešel ten ,,šílený" muž ze včerejška.

Trochu se od jeho včerejšího já lišil - nebyl celej pokrytej krví.

V bílém tričku, který skrývalo jeho hruď, vypadal velmi čistě a jeho obličej zdobily náplasti, které měly za úkol chránit jeho drobná zranění, ale ne všechna byla skryta.

Některé šrámy byly velmi viditelné.

V levé ruce si nesl bundu, protože ta pravá byla obvázaná čistě bílým obvazem.

Očividně o něj bylo dobře postaráno a už nepůsobil tak šíleně jako včera.

Působil spíš jako klidný, vyrovnaný a možná i trochu unavený člověk.

,,Tati!" přiběhl k němu z kuchyně hned ten kluk, kterého jsem včera viděla v lese.

,,Ahoj." pozdravil ho muž a okamžitě ho objal.

,,Jsi v pohodě?"

,,Jo. Podívej, je mi to líto."

,,Slyšel jsem o té schůzce." zastavil ho kluk v odchodu.

,,Zůstaneš doma."

,,Tak takhle tomu teď říkáš? Domov?"

Muž se na něj chvíli přemýšlivě díval a potom odpověděl jen ,,Jo."

,,Potřebují nás. Bez nás zemřou."

,,Možná jsem jednoho z nich ohrozil. Mohl jsem jednoho z nich zabít."

,,To neuděláš."

,,Mohl bych."

,,Musíš jim to říct."

,,Řekl jsem jim to včera."

,,Musíš jim to říct, aby si Tě vyslechli."

,,Nevím, jestli mohou. Máš kvůli tomu strach?"

Chlapec sklonil hlavu a zavrtěl ní.

,,Jen... kvůli nim. Musíš jim to říct."

Muž souhlasně přikývl.

Položil chlapci svou zraněnou ruku na rameno, chvíli očividně přemýšlel a potom odešel do obýváku - lehnout si na gauč.

Po chvilce chlapec opustil dům a já měla celkem čistej vzduch, až na muže v obýváku, který zřejmě hledal odpočinek.

Možná včera vypadal jako cvok, ale na tom, co říkal, něco bylo.

Ne že bych mu všechno rozuměla, ale pochopila jsem, že si stejně jako já myslel, že tito lidi tady nežijí v reálným světě, ale ve svým vlastním smyšleným.