Povědomá tvář [HP, Snarry]

oh give me that fire

Doprdele, doprdele, doprdele! Zasmál jsem se. "To je hodně šílený."

"Velmi," přikývl Michael. "Každý přeci ví, že je to maďarský trnoocasý drak." Znovu mi stiskl ruku. "To je v pořádku, Dane. Sám jsi to řekl. Minulost je minulost. A mně tetování nevadí."

Humor stranou. Jak vůbec o tomhle Ginnině vtipu ví? Ne, to se neděje. Jen si dělá srandu. Nic neví. Nezná mě. "Tohle je ale hodně šílený. Kouzla existují? Myslíš jako Houdini?" dělám dál blbýho.

Přikývl. "Jako Houdini. Nebo jako Brumbál a Pán zla."

Kurva.

Předjede mě a otočkou zastaví. "Dane, netvař se tak vyděšeně. Kouzla existují. Oba to víme. Každý máme nějakou minulost. Ale na tý přece nezáleží, ne? Ty jsi pořád Dan a já Michael."

"Jak to... jak to, že to víš?"

"Tajná služba? Infiltrace vraždícího kultu? Ach ano, taky mi jako malému přišla sova."

"Ty jsi čaroděj, Michaele?!"

"A ty jsi čaroděj, Dane," souhlasil.

Jsi čaroděj, Harry.

Tohle mění všechno. Polknu. "Jak dlouho to o mně víš?"

"Pár měsíců. Trvalo mi ostudně dlouho, než jsem si to propojil. Vypadáš jinak."

"Jen nemám brýle."

"A nejsi tak vyhublý, jsi dospělý, jinak se nosíš, jinak chodíš a jinak mluvíš. A žiješ jako mudla."

Přikývnu. To by dávalo smysl. "Kdy přesně jsi věděl, kdo jsem?"

"Když jsme šli poprvé k tobě domů. Došlo mi to během cesty."

"Ale nic ji neřekl."

"Jen by to všechno zkomplikovalo." Říkal to, jako by to byla ta největší a nejjednodušší pravda.

Přikývnu. Jo asi by to fakt všechno zkomplikovalo. Ale stejně. Věděl to. Rozjedu se a on mě rychle následuje. Brusle svištivě řežou do ledu s každým krokem. Věděl, kdo jsem, už od začátku. A já ani nevěděl, jestli náhodou nemá ženu nebo jestli dělá v bance nebo kde. "Proč jsi ale se mnou spal?!"

"Líbil ses mi," řekl jednoduše. "Už v baru. Řekl jsem si, že se toho zas tolik nezmění, když půjde jen o jednu noc."

"Ale nebyla to jen jedna noc."

"Trochu se to zvrtlo," přiznal.

Jo, to kurva jo. Vracel se. Pořád se vracel.

"Kdo vlastně jsi? Říkal jsi, že tě všichni berou za mrtvýho. Slyšel jsem o tobě? Jestlis infiltroval smrtijedy..." Kdo ze smrtijedů je? Musí být smrtijed ne? Ale jen jako... Minulost je minulost, ne? Sám jsem to řekl. Mělo by mi to být jedno. Kdo ale je?

Hořce se ušklíbne. "Pane Pottere, tak hloupý opravdu nejste. Zapojte mozek a jistě vám to dojde."

...

Ne.

Ne.

To tyvole ne.

Zavrtím hlavou a rozjedu se rychleji. Tohle se neděje. Tohle se neděje. Jak jsem mohl být tak tupý?! Doprdele, vždyť jsem to měl přímo před očima! Ale vypadá jinak. Proč vypadá jinak?

Neviděl jsem ho pít mnoholičný lektvar ani nic podobného.

Ohlédnu se, ale on pořád stojí daleko za mnou. Objedu kluziště a dojedu k němu. "Vypadáš jinak. Jak to?"

"Plastika."

To by dávalo smysl. Zase se rozjedu.

Nejradši bych se rozkřičel na celý svět. Někoho proklel. Jak jsem mohl být tak tupý?!

Zase přijedu k němu.

"Bylo něco z toho pravda?"

"Všechno. Nelhal jsem. Stejně jako ty."

Zase se rozjedu. Nelhal. Jen neříkal všechno. Ale... ty výlety do muzea, ta rande v parku... to stěhování se k sobě a dohady nad barvou koberce... I tohle pitomý kluziště...

To přeci nebyl Snape, ne?

Snape, který se zdrceně ptal Brumbála, jestli vážně Harryho jen pěstovali na porážku. Snape, na kterýho Harry odmítal myslet, protože to byl komplikovaný bordel, který jen bolel.

Ten chlap byl hajzl. Choval se jako kretén a byl příšernej učitel a přitom chtěl udržet Harryho naživu. Vykouzlil patrona laně, protože...

Přijel jsem k němu, zastavil. Pořád tam stál.

"Spal jsi s mou mámou?"

Zavrtěl hlavou. "Nikdy. Byla jako moje sestra."

"Víš, že to ze mě dělá tvýho synovce?"

Zase jsem se rozjel.

Tohle byl takovej nehoráznej bordel!

Tak proč se nedokážu sebrat a odejít odsud a už se nevrátit a už ho nikdy neuvidět?

Protože toho bastarda mám doprdele rád. A můj jediný problém je, že je to Snape. Věk mi předtím nevadil. Jeho jizvy mi nevadily. Jeho minulost jsem smazal... Jestli všechno až na jméno byla pravda...

Přijedu k němu. "Co budeme dělat teď?"

Nabídne mi ruku. "Půjdeme domů?"

Tak lehký to snad být nemůže, ne?

Podíval jsem se mu do hnědých očí, který by měly být skoro černé ale nebyly. Skoro jsem si ho nedovedl představit bez vousů. Nos měl malý. Mezi obočí měl tu rýhu, kterou měl vždycky, když ho něco nervovalo.

Byl to můj Michael.

Neviděl jsem v něm nic ze Snapea. Tohle byl můj Michael. Znal jsem ho. Ale fakt nevím, jestli mu zvládnu říkat Sever- ne, ne, to nedám. To je jako říkat Minervě Minerva. Huh, to jsem vlastně dal. To je fakt bordel.

"Dane?"

Říká mi Dane. Ne Harry. Ne Pottere. Ne arogantní fracku. Dane. Takže mu taky budu říkat Michaele, ne? A pořád má nataženou ruku a čeká. Má pevně stisknuté rty a přivřené oči. Bojí se. Nechci, aby se bál. Nejradši bych mu ten ustaraný výraz slíbal pryč.

"Dobře," řeknu tiše a chytnu ho za ruku. "Vezmi mě domů."

Usměje se. Stiskne mi ruku a palcem mi pohladí hřbet ruky. "Taxík nebo podzemka?"

Odfrknu si. "Taxík v týhle špičce? To leda že bys uměl kouzlit."

Zasměje se a už mě nepustí. Dokud se nedostaneme k lavičkám, kde se musíme přezout.

Známe se.

Nevím, co to znamená. Ale známe se.