Povědomá tvář [HP, Snarry]

now I'm gone

Někde mezi obrazy jsme se chytli za ruce a už jsme se nepustili. Držel mě pevně, ale nemačkal mě. Jako by to byla ta nejobyčejnější a nejpřirozenější věc. Povídali jsme si o všem možném i nemožném a pak, u jednoho obrazu východu slunce nad lesem se na mě podíval, jako bych byl hádanka, kterou nedovede rozluštit.

"Copak?" zeptal jsem se s úsměvem.

Jen zavrtěl hlavou. Ale dál se na mě díval. Nepřestával.

"Copak?"

"Mám pocit, jako bych tě vůbec neznal."

Zvednu obočí a se smíchem zavrtím hlavou. Uhnu pohledem a tvářím se, že zkoumám ten obraz. Je to tak snazší. Nezná mě. A tak to je přece dobře, ne? "Myslím, že mě znáš dost."

"Možná." Stiskne mi ruku. Jednou silně a krátce. "Nechtěl by ses mě na něco zeptat?"

"Na co?"

Pokrčí rameny. "Na cokoliv."

"Myslel jsem, že se na nic neptáme."

Znovu mě stiskne. "Myslím, že by se to mohlo změnit, ne?"

"No, tak dobře." Zhluboka se nadechnu. "Máš ženu?"

Rozesměje se. "Ne, ženu nemám."

"Fajn. Děti?"

"Žádný, o kterých bych věděl."

Změřím si ho pohledem. "Je velká šance, že máš děti, o kterých nevíš?"

Usměje se. "Mizivá."

Uf. To se mi ulevilo. Vážně. "Dobře. Teď ty."

"Já?"

"Teď se zeptej třikrát ty na něco o mně?"

"Jak myslíš..."

Přejdeme k dalšímu obrazu. Je to řeka mezi zamlženými horami. Tahle příroda je mnohem lepší, než ty portréty v minulém sálu. Všichni na mě zírali a při tom ani nemrkli. Nemluvili. Jen soudili.

"Co si myslíš o tom, že jsem starší?"

Pokrčím rameny. "Asi nic." Nelhal jsem.

Přeměří mě pohledem.

"Dobře. Je mi to jedno. Nemyslím na to," vysvětlil jsem. Nenapadlo mě na to myslet.

"Mohl bych být tvůj otec."

Usměju se. "Pokud jsi nespal s mou matkou, tak ne."

Pustil mě. "Myslím to vážně."

"Já taky. Navíc, třicet a čtyřicet není takový rozdíl," namítnu.

"Mně tolik není."

"To doufám. Byl bys hodně sešlý třicátník."

"Můžeš to brát vážně?" zeptal se mě popuzeně.

"Beru vážně to, co je potřeba brát vážně. Tohle je s prominutím kravina."

"Vážně jsem ale dost starý na to, abych byl tvůj otec."

"No jo. Ještě štěstí, že spolu chodíme teď a ne dvacet let zpátky. To by byl problém."

"Chodíme spolu?"

Sakra. "Ehm, jo? Nebo ne? Myslel jsem, že jo. Nebo to-"

"Asi by se to tak dalo nazvat. Už se koneckonců pár měsíců vídáme. Pokud s tím tedy souhlasíš."

"Tak spolu chodíme. Bezva."

Přešli jsme k dalšímu obrazu. A k dalšímu. A k dalšímu. Pořád bylo ticho. Nevydržel jsem to. "Ještě máš dvě otázky."

"Skutečně? Dobrá tedy. Proč sis vybral zrovna barmanství?"

Pokrčím rameny. "Není to špatná práce. A moc věcí neumím. Plnit přání ostatních mi vždycky docela šlo. Už jako malej prcek jsem dokázal nalít strýcovi tu správnou whiskey nebo namíchat tetě ten správnej koktejl. V baru se jen míň řve a rozbíjí nádobí."

Michael chvíli mlčel. "Určitě toho ale umíš víc."

"Ne," zavrtím hlavou. "Ve škole byly vždycky důležitější věci než volba perspektivní budoucnosti. Sport mi na škole docela šel, ale mít to jako kariéru?" Odfrkl jsem si. "To ne, díky. A jo, jedna věc mi možná šla docela obstojně, ale to radši budu uklízet zvratky a rozlité pivo, než si hrát na vojáčky."

Michael zamručel ale víc toho neřekl.

Přešli jsme k obrazu s jezerem. Bylo to večer a vzadu nad jezerem stál hrad, ve kterém se svítilo. Vypadalo to skoro jako Bradavice. Jen menší. Obyčejnější. Ale bylo to pěkné. Vlnky se čeřily, barvy se prolínaly. Vypadalo to jako rozmazaný sen.

"Byl jsem ve válce. Infiltrace vraždícího kultu. Tajná služba. Jsem v důchodu."

No teda. Tajná služba. Válka. My dva se hledali, až jsme se našli.

"Mám noční běsy," pokračoval Michael. "Všichni, co mě znali, mě mají za mrtvého. Neexistuju."

"U mě si to lidi spíš už i přejou. Rozhodně by to bylo snazší."

"Nechce to ale každý, ne? Co tví přátelé?"

"Jo, těm bych chyběl. Ti jsou ale jediní."

"Nestýská se ti po nich?"

"Jasně že jo. Jsou moje rodina. Ale nedalo se tam už žít. Chápou to."

"Dobře. To jsem rád." Stiskne mi ruku. "Mám hodně zrasovaný tělo. Není to hezký pohled."

Pár jeho jizev jsem v noci cítil. Pousměju se. "Zrovna mně je to vážně jedno. Opravdu. Moje sbírka možná není tak velkolepá jako tvoje, ale taky ji mám slušnou. Je mi fuk, jestli máme zhasnuto nebo rozsvíceno. Je to na tobě."

Sevřel rty a přikývl. Pomalu zvedl ruce a ještě pomaleji sroloval rolák dolů.

Celé hrdlo měl poseté hrubými i tenkými jizvami. Jako by se mu pokusili upižlat hlavu. Ne podřezat krk, ale upižlat... Bylo to... asi to nejkrutější, co jsem mimo smrtijedskou práci viděl. Jak to vůbec přežil?

Stoupl jsem si na špičky a políbil jsem ho. Jeho vousy příjemně šimraly. Pak jsem se mu podíval do hnědých ustaraných očí a usmál jsem se. "Jsem rád, že jsi tady se mnou."

Asi jsem řekl něco správně, protože mě vzápětí objal tak silně, že jsem se nemohl ani nadechnout. "Nezasloužím si tě."

"Minulost je minulost," zamumlal jsem mu do svetru. "Smažme ji. Začněme znovu."

"S čistým štítem?" zeptal se roztřeseně.

"S čistým štítem," souhlasil jsem.