Povědomá tvář [HP, Snarry]

thousand voices dead at my feet

"Vypadáš povědomě!"

Usmál jsem a zavrtěl hlavou. "Dělám tu už dlouho."

"To není ono!" namítla rozzářená bruneta.

"Ale je!" křikl jsem dost nahlas, aby to bylo přes hudbu a lidi slyšet. "Chodíš sem každý tejden s kolegy!"

"Jak to víš?!"

"Dělám tu už dlouho!"

"Fakt?! To není možný!"

"Ale je!"

"Boží! A jak se jmenuješ?"

"Dan!"

"Holky, znáte Dana?"

"Jo, dělá tu už dlouho!"

Bruneta zalapala po dechu a vrhla se kamarádce kolem ramen. "Jak to víš?"

Její kolegyně se na mě usmála. "Můžeš nám dát džus nebo colu?"

"Jasně."

"Né, já nechci džus nebo colu."

Mrknu na ni. "Tak já ti dám něco lepšího, jo?"

"Ty jsi nejlepší, Danééé!"

Brzo jí přinesu barevný a sladký koktejl. Té kamarádce, která to ustaraně pozoruje, řeknu do ucha: "Nealko. Ale chutná a vypadá dobře."

Vděčně se na mě usmála. "Díky."

Místo odpovědi se usměju. Dneska se usmívat není lehký, ale zvládám to. Je tu spousta lidí. Dokonce občas zapomenu, co je za den. Neměl jsem jít do práce, ale Mary se hodila marod, takže hurá, jsem tu já. Není to tak hrozné, jak jsem se bál. A asi je to lepší, než být zalezlý doma. Už je to čtrnáct let. Čtrnáct let, co to všechno skončilo. A devět, co jsem to vzdal a odjel pryč.

Pořád to není snadné, ale je to lehčí. Čas všechno zahojí, že?

Doma všichni nejspíš slaví konec hrůzovlády. Páprdové tam mají veledůležité proslovy. Lidé vzpomínají na dávno zemřelé. Už jsou to jen historky a jména. Fred. Colin. Levandule. Lupin s Tonksovou. A spousta a spousta dalších. Nezemřeli kvůli mně. To kvůli Voldemortovi. Nemůžu za to. Ale kruci, kdybych si pospíšil a šel do Zapovězenýho lesa dřív, možná by ještě žili. Bylo jich víc než padesát. Ale pořád to bylo málo oproti tomu, kolik lidí umřelo za jediný rok, co jsem se snažil najít viteály. Umřít v bitvě je jedna věc. Umřít v Azkabanu na podchlazení nebo hlady, během útěku před lapky nebo v rukách smrtijeda či ministerstva... to bylo horší. Ale skončilo to. Je to minulost.

U jednoho stolu seděl Michael. I když byl bar plný lidí, seděl tam a četl a nikdo ho nerušil.

Neznáme se.

Dneska není dobrý den.

Dneska se to rozhodně měnit nebude.

"Ahoj," pozdravil jsem ho. "Co ti můžu přinýst?"

"Jako obvykle."

"Dobře." Zhluboka se nadechnu. "Hele, dneska po práci nemůžu. Promiň."

Zvedne obočí. "Oslavuješ něco?"

"Jo, to sotva," odfrknu. "Jen dneska nemůžu."

Přimhouří oči. "Je ti dobře? Vypadáš, jako bys nebyl ve své kůži."

Neznáme se. Pousměju se. "Přísahám, že je to moje vlastní kůže a ničí jiná. Ale nebylo by se mnou moc zábavy. Jsem jen trochu přešlej."

Chytil mě za ruku a palcem mi přejel po hřbetu ruky. "Tak co kdybych tě přivedl na jiné myšlenky?"

To by asi dokázal. Ale... "Dneska na sex nemám náladu, promiň."

"Nevadí." Usměje se. "I tak bych si dal to víno."

"Jasně, hned to přinesu. Díky, že to tak bereš."

"Žádný problém," řekne nonšalantně. Jako by to vážně žádný problém nebyl.

Přinesl jsem mu pití a on si četl. Četl si celý večer. Ale pokaždé, když jsem se na něj podíval, tak mě pozoroval. Počkal než zavřu. Doprovodil mě domů. Než jsem stihl odemknout dveře a pozvat ho dál, naklonil se, líbl mě na tvář, popřál mi dobrou noc a odešel.

Neznal jsem ho ale asi bych ho rád poznal.