Povědomá tvář [HP, Snarry]

a thousand faces staring at me

Vánoce v New Yorku jsou nejhezčí v Central Parku. Třpytivý sníh křupe pod nohama, a když člověk ignoruje mrakodrapy na obzoru, skoro to připomíná domov. S Michaelem jdeme zavěšeni do sebe, ve volných rukách držíme kelímky horkého grogu, a všechno je perfektní.

"Chceš jít bruslit?"

Zvednu obočí. "Ty chceš bruslit?"

Usměje se. "Proč ne? Kdy jsi naposledy bruslil?"

"Už to bude pár let," přiznám. Bylo to ještě v Bradavicích. "Kdy ty?"

"Vloni."

Nevěřícně si ho prohlédnu. "Vloni? Ty?"

Přikývne. "Když jsem se sem přistěhoval, vůbec jsem nevěděl, co se sebou. Šel jsem parkem a díval se na to kluziště a jak se na něm dospělí i děti kloužou a smějou se. A víš co jsem si řekl? Proč musí dělat takový kravál a copak neví, jak k ničemu to je a jak vypadají jako hlupáci."

"Jo, to mi sedí víc," řeknu s úsměvem a dloubnu ho boku. "To je můj Ebenezer Scrooge."

"Ále, pán je najednou velký literární znalec."

"Pche. Jaký najednou?"

"Najednou je příslovečná spřežka a znamená," začne svým přednáškovým tónem.

"Jasně, pane profesore. Jste chytrý, já ne, Chápu. Tak jak se stalo, že se z tebe stal mistr krasobruslař?"

"Uvědomil jsem si, že se nemusím starat o to, co by na to kdo řekl. Po letech bylo úplně jedno, co jsem se rozhodl udělat. Nikoho to nezajímalo. Nezáleželo na tom. Taková hloupost, jako bruslení, a mohl jsem to udělat jen, protože jsem chtěl. Tak jsem si půjčil brusle a málem se na prvních pár metrech zabil."

Smrtelně vážně pokývu hlavou. "Led. Michaelův největší úhlavní nepřítel."

"Přesně tak. I když svůj podíl na tom měla i banda mladých hokejistů, které jsem za to seřval na tři doby." Nostalgicky se pousmál. "Jeden z nich se málem rozbrečel."

Hraně zalapu po dechu. "Ty jsi zloduch."

Přikývl. "Ten největší. No a pak jsem chodil bruslit každý rok. Není to špatná aktivita."

"Tak je rozhodnuto. Jdeme bruslit!"

Byla to delší procházka, ale nakonec jsme tam lehce promrzlí došli. Žádná kouzla na zahřátí. Nekouzlil jsem měsíce. Bylo to tak lepší. Michael byl chytrý. Bylo lepší, když všechno dávalo smysl. Žádná podezření, žádné chyby.

"Jestli spadnu, zakazuju ti se mi smát," řeknu mu, když stojíme ve frontě.

"To bych si nikdy nedovolil," odtuší vážně.

"Je mi to úplně jasný." Ukážu na něj prstem v rukavici. "Vidím ti až do žaludku."

"Máš rentgenové vidění?"

Přimhouřím oči. "Jsem jako Superman."

Michael si stoupne těsně ke mně. "Super jste," řekl tiše. "Ale pane Browne, co váš kryptonit?"

Zvednu bradu. "Nemám kryptonit."

Michael se pousměje, skloní se a políbí mě. "To ještě uvidíme."

Jakmile přijdeme na řadu, půjčíme si boty a vyrazíme k jedné z laviček. Zrovna jsem si zavazoval druhou brusli, když jsem uslyšel: "Harry Potter?! Jste to vy?! Merline, to mi nikdo neuvěří! Harry Potter v New Yorku!"

Narovnal jsem se a zmateně se podíval na paní v podezřele tenkém kabátě. Aspoň na sobě pod tím neměla hábit. Co nejaustralštějštím přízvukem jsem řekl: "Pardon, mluvíte na mě?"

"No ano!"

Podíval jsem se na stejně zmateného Michaela. Pak na ni. Pak na sebe. "Asi jste si mě s někým spletla. Jsem Dan. Těší mě."

"Vy nejste Harry Potter?"

Zavrtím hlavou. "Kdo je to? Váš kamarád?"

"Ne, to ne. Jen někdo, kdo-"

"Promiňte," přerušil ji Michael. "Jsme v New Yorku kvůli našim prvním zimním vánocům. V Sydney, odkud jsme, je teď totiž léto, víte? Prosím, pozdravujte vašeho přítele Henryho."

"Harryho," opravila ho.

"To je jedno. Pozdravujte Harryho i Henryho a mějte se hezky. My musíme jít bruslit. Sbohem." A než se stihla zmoct na odpověď, odtáhl mě k zábranám. "Bláznivá ženská," mumlal si pod vousy.

Vylezli jsme na led a já neuklouzl! Vlastně to bylo to dost snadný. "Australský přízvuk ti nesluší," řekl jsem mu po chvíli nepříjemného ticha.

"Tobě taky ne," odtuší ledabyle. Až moc ledabyle.

Trhnu sebou. "Jo, to asi ne."

"Je zajímavé, jak se ti mění," řekne přemítavě. "Někdy zníš skoro až londýnsky. Možná i se směsí Skotska. Jindy zníš jako ten nejhorší australský vidlák."

Nakrčím nos. Zatracená špiónština. Někdy to ale asi prasknout muselo. A nevypadá, že by to hrotil. "Ne každý může znít jako harvardský profesor a kongresman v jednom."

Blýskne po mně pohledem. "Toho kongresmena odvoláš."

"Dobře," uznám, "jako kongresman ne." To jsem možná trochu přepískl.

Chytil mě za ruku a propletl nám prsty. "Dane... Jestli chceš, můžu ti říkat Harry. Jestli chceš."

Povzdechnu si. "Možná jen před přáteli, až se s nimi uvidíš. Jinak bych byl spokojenej, kdybych to jméno už v životě neuslyšel."

Stiskl mi ruku. "Chceš mě seznámit s přáteli?"

Stisknu ho zpátky a usměju se. "No jasně."

Taky se usměje. "Dobře, ale..."

"Ale?"

"Ale Dan Brown? To sis nemohl vymyslet lepší jméno?"

Praštím ho do ramene. "Nech si toho. Je to pěkný jméno."

"Jo, jeden spisovatel si to myslel taky."

"Nemůžu za to, že znáš i obskurní spisovatele. Jak jsem to měl vědět, že existuje? A shoda jmen je naprosto možná!"

"Jistěže. Miliony výtisků jsou totiž známkou velmi obskurního spisovatele."

"Přesně tak. Jsem rád, že si rozumíme."

Bruslili jsme dál. Bylo to moc fajn.

"Dane?"

"Hmm?"

"Víš jak jsem ti říkal o své práci?"

"Jo?"

"Získával jsem tam spoustu... obskurních informací."

"Vážně?"

"Ano."

To bylo zajímavé. "Jako co třeba?"

Chvíli bylo ticho. Už jsem si skoro ani nemyslel, že mi odpoví, když řekl: "Jako o největší občanské válce moderní historie západu."

"A moderní historii počítáš jako..."

"Posledních dvacet let?"

Hvízdl jsem. "To je ultramoderní."

"Ano, velmi ultra. A jedna z nejobskurnějších informací byla o tom, že jistý megalomanský šílenec nedokázal zabít jednoho chlapce, ze kterého si celá společnost udělala modlu. Ach ano, a že kouzla existují a Harry Potter je nový spasitel světa, který má tetování hipogryfa."

Co?

Co?!