Jen adopce

22.

S Florianem se zdál celý život jako pohádka. Vyřešili jsme jeho strýce, obchody se mu dařily, my jsme si spolu užívali volný čas, který se mu každý den prodlužoval a já byla šťastná. Co víc chtít?
Nevím, čím jsem si ho zasloužila.
Byl ohleduplný, hodný, milý, vtipný, pomohl mi v čemkoli, ale byl to i ďábel v posteli, zlý mafián pro okolní svět a nejkrásnější muž na planetě.

A miloval mě. Ne nějakou umělou modelku, ale mě-holku z děcáku.
Věřili byste tomu?
Já jsem tomu ze začátku uvěřit nechtěla, ale pak jsem se ho naučila milovat se vším všudy jako on mě a chápu to. Chápu celý jeho svět.
Pokaždé, když jede na nějakou schůzku,nebo si něco vyřídit, tak se o něj nevýslovně bojím. Co kdyby se mi nevrátil?
Nechci na to ani myslet. Hlavní je, že je tady a teď se mnou a já mám možnot každý večer usnout v jeho medvědím objetí. Víc jsem od života nikdy nechtěla.

Blížily se moje dvacáté nerozeniny. Vlastně to bylo už za týden.
Nevěděla jsem,co si o tom mám myslet. Budou to moje druhé kulatiny. Stále si pamatuji na to, co mi řekli doktoři před dvěma lety. Uvidím budoucnost. Moc tomu sama nevěřím. Ani doktoři si tím nebyli na 100% jistí. Můžu vidět i jen obrazy a pak je nakreslit. Ale stejně je to divný. No, co se dá dělat. Není cesta ven. No a?
Nějak to prostě zvládnu a nechci si s tím moc lámat hlavu.
Myslela jsem na to plus-mínus každý večer, když Florian už spal. Vždycky jsem se dostala k tomu závěru, že se mi nemůže nic stát. A to byla vlastně pravda.

Florian už mi plánuje dárky k narozeninám a myslí si, že je strašně nenápadnej. To je taaaaak roztomilý. Já jsem mu říkala, že toho moc nechci, ale myslím si, že to nepochopil.

-----------------------------------------------------------

Dneska jsem se vzbudila s takovým divným pocitem v žaludku. Nevím co to bylo,ale rozhodla jsem se to zapít kakaem,ale to mi pomohlo jen na chvilku. Ach jo.
Napadlo mě, jestli nebudu těhotná. To snad ne. Doufám.
Běžela jsem do koupelny a z šuplíku jsem vytáhla těhotenský test. Udělala jsem si ho a stačí už jen chvíli počkat.
Jedna čárka.
Ještě chvilku radši počkám.
Pořád jedna. Uff.
Nejsem těhotná. Ani se mi nezpozdily krámy, co mě to napadlo si dělat test. Neva. Není to na škodu.

Asi to prostě bude něco od žaludku.
Šla jsem si lehnout a koukala jsem na seriál. Flo něco někde zařizoval. Buď do práce, nebo na moje narozeniny.
Těším se, až přijede.
Myslela jsem na něj a když jsem se znovu vrátila k soustředění se na seriál, měla jsem pocit, že je něco špatně.
Pak jsem prostě asi odpadla. Jako kdybych usnula. Prostě se mi zavřely oči a já upadla do tmy, ale cítila jsem se vzhůru. Jako kdybych se dívala zevnitř mých očí, které ale dál zůstávaly zavřené.

Pak se mi v hlavě začal rýsovat obraz.

Stáli jsme před domem. Florian mě tam dovedl. Začal odříkávat romantický proslov. Z toho jsem si moc nepamatovala, byla jsem strašně zmatená. Pak poklekl na koleno a zeptal se mě na otázku:

,,Vezmeš si mě?"