7

69 5 3

*Michelle*

Málem jsem ani neodemkla dveře, jak jsem se třásla.

Ani mi to nepřišlo, ale v knihovně jsem strávila přes tři hodiny, takže jsem přišla domů okolo čtvrté odpoledne.

Bolelo mě břicho, nevím, jestli z toho, že jsem od rána nic nejedla nebo, že jsem byla nervózní a hrozně jsem se bála. Bála jsem se, že teď, když už o Niallovi vím pravdu, tak mi něco udělá.

Nevěděla jsem, co dělat, jestli je pravda, že upír nesmí vstoupit do domu (v mém případě bytu) bez pozvání, tak jsem v háji.

Nejhorší na tom celém bylo, že ho mám svým způsobem pořád ráda a něco mě k němu přitahuje. Měla bych si dát facku!

Jeden hlas v mé hlavě mě pořád uklidňoval, že kdyby mě chtěl zabít už by to dávno udělal.

Ale co když se jen připravoval na "vhodnou" chvíli.

Ale kdy je vhodná chvíle na vraždu? Zrovna v tuhle chvíli mi zazavonil zvonek u dveří. Jen doufám, že ta chvíle nepřijde teď.

Neotvírej! Volal jeden hlas v mé hlavě Přece mu to neusnadníš.

Ale co když to není Niall.

Ale co když to je on?

Stála jsem v předsíni, jako přimrazená. V ruce jsem křečovitě svírala tu knihu.

Nevěděla jsem co dělat a nikdo mi nemohl pomoct. Kdybych zavolala policii skončila bych ve svěrací kazajce dřív, než bych jim řekla celou svojí teorii o tom, že Niall je upír.

Nenáviděla jsem ho, bála jsem se ho a přesto jsem ho měla ráda a bylo mi ho líto.

Proč?

Protože nejspíš nemůže žít normální život. Třeba je doopravdy ''hodný'' a tenhle styl života si nevybral dobrovolně, ale....

Těch ,,Ale" a ,,Třeba" tady bylo hodně a já si nedokázala srovnat myšlenky, prostě jsem se psychicky zhroutila. Celá ubrečená a třeroucí se jsem sjela po dveřích mé ložnice a ty se automaticky zabouchly.

Hrozně moc jsem si o tom všem s Niallem promluvit, ale taky jsem se ho bála. Netušila jsem co mi může udělat, teď, když už nejspíš od Zayna ví co o něm vím já.

Vzlykala jsem hlavou opřenou o dveře, ruce mi pořád třásly a slané slzy mi stékaly po tvářích, přes bradu na hrudník a vpíjely se mi do trička.

Vážně jsem byla neskutečně zmatená a potřebovala jsem si o tom všem s někým promluvit, ale nevěděla jsem s kým. Aneta by mě momentálně nepochopila, Zayn mě ignoruje, Jane by mě naprosto nepochopila a Niall...Niall je příčinou mého trápení.

Jak jsem tam tak vzlykala ani jsem si nevšimla zvonku u dveří, až po několika zazvonění mi došlo, že někdo zvoní.

Vůbec se mi nechtělo zvedat. Ani jsem neměla sílu, ale co když je to Aneta?

Pomalu jsem vstala a došla jsem ke dveřím, pomalu jsem je otevřela, aniž bych se povívala do kukátka. Zmáčkla jsem kliku, utřela si uplakané oči a podívala se do škvíry mezi dveřmi.

Spatřila jsem hubenou chlapeckou postavu, jehož světlá pokožka kontrastovala s tmavým oblečením, ale jeho jinak modré oči, dnes trochu zarudlé nadějně zářily, když mě uviděl koutky úst se mu popotáhly do mírného úsměvu.

Niall! Zabouchla jsem v okamžiku dveře, ale Niall byl rychlejší a dal mezi futra ruku ,,Ne," vyšel ze mě nelidský až nelidský zvuk, jak jsem začala vzlykat.

Diary of rosesPřečti si tento příběh ZDARMA!