5

128 9 0

*Louis*

S Harrymu jsme seděli v kuchyni u barového pultu, já jedl jablko a on srkal krev ze skleničky. Věděl, že ho sleduju a schváleně nechal stékat jednu kapičku krve z koutku svých úst, olízl si horní ret, který mu krví na jazyku zčervenal.

Přitáhl jsem si ho k sobě a slízl mu kapku krve, která mu už stékala po bradě. Přisál jsem se na jeho rty a Harry se mi vyhoupnul na klín.

Dravě jsme se líbali, já ho trošku tahal za kudrliny, on mi zajel rukama pod tričko a zaryl se mi nehty do hrudníku. Trošku jsem zavzdychal ,,Půjdeme nahoru?" Harry se nadzvedl a otřel se o můj rozkrok ,,Proč už tam nejsme?" Skousnul jsem mu spodní ret, Harry se začal zvedat a já ho následoval.

,,Aargh," ozval se z jednoho z hořejších pokojů Niallův hlas. S Harrym jsme hned vyběhli schody, Niall ležel na podlaze ve svém pokoji, už u něho byl Liam. Niall se zarýval nehty do dřevěné podlahy a Liam ho přitlačoval za boky k podlaze ,,Pojďte mi pomoct," syknul Liam. Harry držel Nialla za nohy a já mu držel ruce ,,Ta rána se lepší, ale hodně ho to bolí," vysvětloval Liam a dal Niallovi do úst lžičku se zeleným obsahem ,,Prosím tě, spolkni to," pohladil ho Liam po tváři a Niall ho poslechl.

Niall s sebou už přestal trhat a tak jsem jeho ruce pustil. Niall se přetočil na bok a hlavu položil Liamovi do klína ,,J-já nemůžu," zavzlykal Niall ,,když se nap-piju j-její krve, tak už nebudu moct p-přestat," Niall schoval jeho tvář do Liamova trička ,,Neboj, To bude v pohodě," utěšoval ho Liam. Harry se mě trošku vystrašeně podíval ,,Jak to myslíš Nialle?" Zeptal jsem se ho ,,J-já se dneska m-málem neovládl a c-co když z-zase nebudu moct přestat," zvonu se rozvzlykal ,,jenomže t-to hrozně bolí," začal plakat.

Liam vzal Nialla do náruče a položil ho na postel ,,Zůstaň t-tu, prosím," zafňukal Niall a sjel Liamovi po ruce ,,Zůstanu, neboj," Liam si lehnul vedle Nialla a ten se schoulil do jeho objetí.

Chytnul jsem Harryho za ruku a odešli jsem.

Došli jsme do našeho pokoje. Harry si sednul na postel a já přešel k oknu. Koukal jsem se do docela neupravené, typické anglické zahrady. Vzrušení opadlo.

Růžové keře, jezírko, divoké keře. Podvečerní slunce házelo přes stromy a keře tajemné stíny.

Přemýšlel jsem, že na tom hřbitově to stejně byla moje chyba. Když jsem viděl, jak tam Christian stojí s těma svýma kumpánama vrhnul jsem se na něj a Niall mě chtěl zastavit. Chtěl jsem se mu pomstít, za to, co udělal ze mě. Vím, že jinak by mě popravili za to, že jsem gay, ale já si vybral tohle...s Harrym je to sice lepší, ale nenávidím sám sebe, za to, že jsem mu to provedl. Ano, je taky gay, ale mohl mít aspoň děti a s tou holkou by byl možná aspoň trochu šťastný.

Ještě, než jsem Harryho proměnil cítil jsem, jak se mu rozpálila kůže, pod každým mým dotekem, jak se se mnou pokaždé zadýchal a nebo jak mu po těle tečou kapičky potu. Všechno pro něj bylo mnohem intenzivnější. Chtěl bych to s ním taky takhle prožívat, alespoň jednou.

Doufám, že já mu stojím za to, že se mnou je.

Sklopil jsem pohled k zemi, protože se mi trošku začali lesknout oči. Harry byl v mžiku u mě a obejmul mě ,,Není to tvoje vina," zašeptal mi do ucha ,,Je," trochu jsem zavzlykal ,,kdybych jsem nebyl, tak blbej-" otočil si mě čelem ,,Nejsi blbej! Jsi úžasnej, inteligentní, jenom můj a jenom jsi udělal chybu. To se stává a Niall se z toho dostane a my s Liamem a Zaynem mu pomůžeme. Jasný?!" Položil mi ruce na tvář a koukal se mi do očí. Pomalu se mi po tváři spustila slza a Harry mi jí palcem setřel. Dokáže neskutečně podržet, když bylo třeba.

Zakýval jsem hlavou a zabořil jsem mu hlavu do ramenní jamky a rozplakal se. Harry mě obejmul a začal se mnou kývat ze strany na stranu. Hladil mě po zádech a šeptal utěšující slůvka. Neskutečně ho miluju.

-další den-

*Michelle*

Chystala jsem se na přednášku z literatury. Vůbec se mi tam nechtělo, ale doufala jsem, že tam bude Zayn a zeptám se ho, co je s Niallem.

Dost mě polekalo, že včera, tak rychle zmizel.

Zapnula jsem si poslední knoflík u kabátu krémové barvy a přehodila přes rameno tašku Desigual.

Dneska bylo zataženo a vypadalo to, že začne brzy pršet a to, že jsem si nevzala deštník mi došlo, až na cestě autobusem.

Za patnáct minut jízdy autobusem jsem vystoupila u starší vysokoškolské budovy. Prošla jsem hlavní budovou a přes venkovní komplex jsem přešla k budově kde se učí právě můj obor. Historie a literatura.

V posluchárně jsem jsem si sedla vedle mojí kamarádky Jane. Začali jsme si povídat a ona se rozvášnila o jejím novém úlovku jménem Mark.

Rozhlídla jsem se kolem a viděla Zaynovu kamennou tvář, která pod mým pohledem pookřála a on se na mě opětovně usmál.

,,Michelle, vnímáš mě?" Položila mi Jane ruku na rameno ,,Jo, vnímám. Ty a Mark jste šli do toho baru no a pak co?" Usmála jsem se na ní a ona s chutí pokračovala.

Za deset minut začala přednáška. Na začátku hodiny nám profesor oznámil, že začneme probírat irskou literaturu 14. Až 15. Století.

Jen doufám, že to nebude moc nudné.

,,Tak do byl Eliáš Thompson a teď vás seznámím s pro nás významným-" ,,No to tak," zašeptala jsem během přednášky profesora Baye a zkontrolovala na notebooku čas ,,Panem Niallem Jamesem Horanem," nejdřív jsem ztuhla a v zápětí odtrhla oči od obrazovky mého notebooku ,,V jeho osmnácti vydal soubor básní s názvem Slova Měsíce, ale podle mého názoru jeho největším dílem bylo dílo věnováno jeho náhle zesnulé snoubence Mellise a to jest Deník Růží-" nejdřív jsem si řekla, že je to jen schoda jmen, ale pohled na dobový portrét mě z cela odrovnal. Jeho oči, jeho rysy, jeho jemné úzké rty...jediné, co se mu nepodoblo byly vlasy. Ten kluk na portétu měl tmavé, spíš oříškové vlasy. Zírala jsem na tu fotku a nebyla schopná slova.

,,Byl z celkem bohaté rodiny, která má rodinné sídlo dokonce i v Londýně," pokračoval Bay ve svém výkladu ,,bohužel v roce 1475 zmizel, snad jestli nepřekonal tragickou smrt jeho snoubenky. Kdo ví...,"

Netušila jsem co dělat. Bay už pokračoval v rozboru jedné z jeho knih. Co když to je jen náhoda. Třeba je ze stejného rodu a je to prostě jen rodinná podoba. Otočila jsem se za sebe a uviděla Zayna, který seděl na židli jako přikovaný. Asi po půl minutě civění před sebe si mě všimnul. Tvář měl podobně zmatenou, jako já. Popadnul svůj notebook, bundu a zmizel ve dveřích.

Nemohla jsem udělalt nic jiného, než ho následovat. Ignorovala jsem Janeininy otázky pohledy ostatních a vyběhla na chodbu.

V hlavě jsem měla nespočet otázek a ani jednu odpověď. Nevěděla jsem co dělat, koho se zeptat, kde teď Nialla najít?

Po schodech jsem zaslechla rychlé kroky a uviděla Zayna o dvě patra níž ,,Zayne," zakřičela jsem dolů, ale on mě ignoroval a rychle seběhl poslední chody.

Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem úplně ztracená. Vážně jsem vůbec netušila se dělo nebo co budu teď dělat.

Nialla jsem znala asi tak tři dny, ale vážně se mi líbil.

Ten spisovatel pocházel z Irska, jako Niall. Přesněji z Mullingaru, jako Niall. Měl stejné rty i oči, jako Niall. Psal básně a Niall si uměl úžasně hrát se slovy. Byl tu jen jeden problém a to, že Niallovi je 21 a to, že ten spisovatel se narodil ve 14. Století.

Diary of rosesPřečti si tento příběh ZDARMA!