Abram [ONC 2022]

Kapitola deset - Neblahý osud

Abramův učeň cítil bolest, jako kdyby mu srdce pukalo. Ztrácel svého učitele a jejich pouto se přetrhlo. Jakmile bolest ustala, nahradilo ji prázdno. Takové, že mladík si myslel, že se zblázní. Vzhlédl a na polici bunkru našel velký střep. Neváhal ani minutu a řízl. Zbavoval se křídel stejně tak, jako to tehdy udělal Abram. Nezvládal to a doufal, že se mu mozek nerozpadne na milion částí. Nejednal s rozmyslem, ale také nebyl někdo, kdo by ho zastavil. I tak by ho viděli spíše jako zhrzeného mladíka, který se snaží zbavit se bolesti.

Ale i když křídla ležela opodál a záda se mu postupně hojila, necítil se o nic lépe. Nechtěl si sáhnout na život, minimálně ne v bunkru plném lidí, i proto přes veškerá varování vyběhl ven. Neměl už co ztratit. Když však viděl, co se s Hellem stalo, zpanikařil. Otáčel hlavou a hleděl na zatopené části lávou. Ten zbytek, který nebyl pod hladinou, se ztrácel v kouřových clonách, případně z nich zbyly jen rozvaliny. Na každém kroku cítil smrt. A to bez jediného pohledu na tekoucí krev. Najednou tušil, co se stalo. Rozběhl se a věřil svému instinktu. Jakmile se však začal přibližovat bitevnímu poli, ucítil silný závan smrti. Nevěděl, zda ho někdo následoval, ale cítil se, jako kdyby on sám krvácel. Což už nějakou chvíli nebyla pravda. Jeho schopnost uzdravovat se přebrala na chvíli kontrolu a nedovolila mu zemřít.

Zastavil se, aby nabral dech. Cítil něčí přítomnost za sebou, ale jeho pohled patřil jen scenérii před ním. Nejen kvůli běhu se mu nedostávalo vzduchu. Rozdrcené srdce mu říkalo, že byl na správném místě. Potřeboval se o tom však přesvědčit. Nejen proto se vydal vpřed.

Ještě chvíli však trvalo, než se dokázal dostat blíže. Jako bezkřídlé stvoření čelil novým překážkám. Které ho i tak nezastavily. Našel Abrama s Rafaelem. Tedy to, co z něj zůstávalo. Padlý anděl hleděl do země, neměl sílu pohlédnout na přicházejícího. V rukách třímal lahvičku, kterou nosili všichni u sebe, kdyby se něco takového jejich bližním přihodilo. Kdyby se Quinn pokusil pohnout, nejspíše by padl na zem. Kolem něj bylo až příliš rušivých elementů, ale on se dokázal soustředit jen na jednu. S každou vteřinou se cítil prázdnější. Stejně jako se ztrácelo Abramovo tělo.

Když se mladík rozhlédl, spatřil, že to stejné dělalo hodně lidí. Nabírali kousky duše, aby se na ně nezapomnělo. Každá svítila svou vlastní barvou. Tolik padlých. Jeho mysl to neuklidňovalo, právě naopak. Rozhodl se pro ten nejhorší osud, co jen šel. Navíc věděl, že již jednou zemřel. A nyní mohl následovat svého přítele a učitele v jedné osobě. Shledat se znovu s Abramem. Na druhé straně, pokud vůbec něco takového existovalo. A on věřil, že ano. I díky knihám, které v pokoji jeho mentor měl. Brin i jeho druhé vtělení se smísilo do jediného okamžiku. Obzvlášť když udělal poslední krok směrem do propasti, která nyní byla plná lávy. Nezavíral oči, nebál se. Věděl, že se dostane do dobrých rukou.

Navíc věděl, že jeho úkol byl splněn. Nebo v to alespoň doufal. Ve chvíli, kdy padal, už mu to však bylo jedno. Roztáhl ruce a nechal se nést rovnou na špičaté krápníky, které ležely až na samém dně.

„Uvidíme se doma, kamaráde." stihl říct v posledních chvilkách. Jeho myšlenky nepatřily pouze Abramovi, ale také lidem, které znal ještě jako Brin. Všechno s ním začalo, tak to mělo také skončit. Nemohl by žít jako pomatený v novém světě, kde by neviděl toho jediného, který ho zachránil. A předstírat? To radši smrt.

...

Rafael se chytl za srdce. V hlavě slyšel to poslední, co si Quinn myslel. Nemohl jej zastavit, nezůstávala mu na to síla. Najednou měl pocit, že ho všichni nechávali ve špatném snu. I přes třesoucí se ruce a bolest na hrudi musel dokončit to, co začal. Dlužil mu to. I když by se raději zhroutil na jeho tělo a oplakával ho. Což vyvolalo neposednou slzu, která padla do plnící se baňky. O které doufal, že ji nikdy nebude muset použít. Abram se ztrácel pomalu, jako kdyby vlastně ani nechtěl. Rafael ho naposledy pohladil po rozpadající se tváři a nabral poslední část jeho duše.