Abram [ONC 2022]

Prolog aneb Chceš vědět, co vlastně může za celý tento bordel?

„Mělo by se to všechno vrátit do normálu, že?" zeptal se mladík svého společníka. U pasu měl své dýky, o kterých doufal, že je nebude muset nikdy použít. Bránil své lidi před temnými příšerami, o kterých se vyprávělo ve všelijakých báchorkách. Dokonce i on jednu znal od své babičky. Ale nebylo to nic proti tomu, co mohl zahlédnout pod rouškou noci. Díky svému původu je mohl spatřit, ne všichni měli takové štěstí. To však nebyl ten pravý důvod, proč měl na čele vrásku ve tvaru velkého písmena V.

Ze přemýšlení nad situací ho vytrhl až jeho společník, který s sebou měl jen bič, který však nikdy nepoužil. Nebo si toho mladík nebyl přímo vědom.

„Já nevím, Brine. Nebe už je dlouho takto rudé. Nevěstí to nic dobrého," přikývl a svými slovy potvrdil jeho společník. Ovšem jeho pohled vůbec nesměřoval k nebi. Jako kdyby něco skrýval a světlo rudé oblohy by ho mohlo prozradit. Myslel na něco jiného, snažil se však přesvědčit sám sebe, že to přeci jen nakonec vyjde podle jeho plánu. Přerušil ho však mladíkův hlas, jež ho chvílemi vytáčel k nepříčetnosti.

„Ale vždy musí být cesta, jak se vrátit do normálu." zamumlal. Nezaregistroval jeho podivné chování, i proto pokračoval ve svém skoro monologu. Přemýšlel nad tím, co by se s tím dalo udělat, přeci jen to byla také jeho práce. Dát všechno do pořádku dřív, než na Zem vtrhnou netvorové temnot.

„Je, ovšem není přípustná," odvětil a přesunul se mírně za něj. Jeho krytí ho začínalo mírně štvát, možná i kvůli tomu, že být hodný mu kroutilo všemi vnitřnostmi. Zvedal se mu žaludek a jeho oči začaly získávat opět červený nádech, jež se mu dařil do této chvíle schovávat. Mohl za to především hněv, že s tím člověkem musel trávit tolik času. A dostávalo se mu to pod kůži, což bylo nebezpečné pro jeho úkol.

„Udělám cokoliv, Sebe."

„Řekl sis o to," řekl a podíval se na svého společníka. Tehdy ještě nebyly vysoké budovy s osvětlenými ulicemi, a tak se Brin mohl dívat na hvězdy a oblohu přímo ze středu městysu. Tentokrát se, ale díval jinam. Odpověď jeho nejbližšího přítele jej vyděsila, jako snad ještě nic v jeho životě. Věděl o svém osudu, svých rodičích. Představoval hrozbu pro ty, kteří se snažili získat všechno pro sebe. Přezdívalo se jim Jezdci temna.

V tu chvíli se otočil, aby mohl druhému muži vzdorovat. Přeci jen své myšlenky nemyslel až tak doslovně. Někde vzadu v hlavě tušil, že jeho věta znamenala úplně něco jiného. Sebastian mu ve skutečnosti nechtěl pomoci. Stačil jediný pohled, aby se jeho vnímání reality nadobro zničilo. Místo blízkého člověka před sebou zahlédl okřídlenou stvůru, která v rukách svírala meč. Nevěděl, zda se jen odráželo rudé světlo od naleštěného a zdobeného ostří, ale chvíli by věřil, že se jednalo o skutečnou krev. Ani z dálky se nepodobal jeho blízkému příteli. Spíše někomu, koho by nechtěl potkat ani ve dne. Než stihl cokoliv udělat, zakřičet, nebo využít své síly, ucítil ostří zajíždějící do svého těla. Až poté mu došlo, že to skutečně byla krev. Okřídlené bytosti odkapávala i z druhé ruky, kterou si přidržoval meč na samotném konci. Chtěl mít jistotu, že dosáhne svého cíle.

Bolest Brina ochromila. Popadal dech do téměř prázdných plic, jež ho pálily, mezitím však zíral na zrádce. Snažil se zapamatovat vzhled toho, kdo ho zradil. I když přísahal, že by to nikdy neudělal. Nepadl k zemi, především proto, že meč ho v podstatě podepíral. Většinu mysli mu zastiňovala neustávající bolest, o které věděl, že bude tím posledním pocitem, který na Zemi zažije. Ale věděl, že ani smrt není konečná stanice. Nebo alespoň to se mu vždy snažili jako dítěti vnutit.

Nesměl se mu vydat tak jednoduše. Potřeboval bojovat, cítil to jako svou povinnost. Přeci jen bylo na něm, aby ochránil své lidi před stvůrami. Odhodlal se alespoň k jedné věci. Zvedl ruce nad hlavu a vytvořil světelný disk, jež vyslal proti okřídlené bytosti. Ani se nepohnula a disk ji minul. S mírným úsměvem Semalion sledoval každou kapku, jak vytékala z jeho těla. Onoho bájného zachránce lidí. Měl s ním své plány, které mu však mohl prozradit, protože on v posmrtný život nevěřil. Andělé i démoni se rodili do svých pozic rovnou. Nikdy žádného reinkarnovaného člověka nepotkal. I proto věděl, že s jeho posledním výdechem ztratí Země svého ochránce. Onoho posledního tvora, který by jim mohl zabránit v jejich plánu.

„S tvojí smrtí se konečně budeme moci ujmout vlády, která nám právoplatně náleží. Mimochodem, nejsem tvůj přítel. Ale Semalion." Nebál se toho, že by je někdo slyšel, protože většina lidí se bála v noci vůbec vycházet ven. Konečně tak mohl nechat probudit svou pravou podstatu. Bez jakéhokoliv předstírání. Spadl z něj kámen, jenž ho tlačil na prsou už nějakou dobu. Ovšem co ho překvapilo, byl mladíkův výraz. Mírně ho znejistěl, hlavně když poté promluvil.

„A ty myslíš...že jsem to...nevěděl?" Bolestivě se nadechoval v průběhu věty. Věděl, že své poslání už nesplní, ale doufal, že se jeho zpráva dostane do správných rukou. I proto předtím použil většinu své energie na kouzlo, které to mohlo ještě celé zvrátit. Ovšem když se rozhlížel mírně rozmazaným pohledem, došlo mu, že všechno kolem něj se může brzy rozpadnout v prach. Stejně jako se to stalo jemu.

„Smrtelník a vědět?" Zasmál se, až se jeho celé tělo třáslo. Rozhodně by o jediném z nich nemohl říci, že byli nějak chytří. Ale tento mu ukazoval, že byli ještě hloupější, než si dosud vůbec dokázal představit. Mírně pootočil mečem v jeho těle, aby jej umlčel. Ale stal se naprostý opak. Mladík se nehodlal vzdát tak jednoduše, přeci jen znal své hodnoty. Vlastně jen čekal na to, až své eso bude moci vytáhnout z rukávu . I proto z plných sil chytil čepel, aby jí zabránil v pohybu. Až teprve poté se ušklíbl a promluvil.

„Nejsem...obyčejný...smrtelník," zamumlal. S těmi slovy poprvé roztáhl svá křídla, která se spíše podobala démonským. Semalion znejistěl, tohle nebylo v plánu. Upustil meč a chtěl utéct, nejen proto, že ostří svíral Brin tak pevně, jak jen mu síly dovolovaly. Ovšem, když se otočil, spatřil hosty, kteří tam ani neměli být. Za nimi zahlédl věc, díky které se objevili na Zemi. Nebylo to možné, ale vysvětlovalo to křídla, která mladík měl. Jeden z nich svíral svítivý kruh, jež jeho oběť vypustila. I proto rozpřáhl křídla a snažil se co nejrychleji zmizet.

I tak to bylo pozdě. Nejbližší muž, který skupinu vedl, se rozběhl k mladíkovi, ze kterého stále trčel meč. Vytáhl jej a chtěl mu vrátit jeho kruh. Mladík se jen usmál a přitiskl mu jej na prsa. Představoval nejen jeho sílu, ale také moc slibu, kterou potřeboval předat dál. Byla mu poskytnuta čarodějem už před nějakou dobou.

„Teď je můj úkol na tobě, Rafaeli. Musíš mé lidi ochránit, když to andělé nedokázali." Po těchto slovech mu tělo ochablo. Muž s černými křídly jej jimi objal a chtěl ho schovat před ostatními vlivy. Mladík vydechl naposledy, a nejen jeho křídla se proměnila v prach. Rafael vzal do ruky andělský meč a pozvedl jej nad hlavu. Nejednalo se o znamení výhry, spíše naopak. Chtěl svým společníkům ukázat, co se bude dít dále. Přeci jen to byl nejen jeho přítel. Poté se sehnul a nabral trochu prachu z mladíkova těla. Posypal jím zakrvácené ostří, jež poté začalo zářit. Padlý anděl použil moc svého nitra a vytvořil z něj ostří pomsty.

Jeho skupina stále čekala na jakékoliv příkazy svého velitele. Někteří se nervózně rozhlíželi kolem sebe, kdyby náhodou zlostný anděl nebyl sám. Ovšem i jejich pozornost přitáhl Rafael, jakmile meč silou zabodl do země. Vše okolo něj se rozzářilo do stejných barev jako znaky na meči. Nedalo se to přehlédnout. Na rudém nebi se v tu chvíli zjevily i bílé mraky, kromě šedivých, které zvěstovaly spíše pohromu než dary. Rafael se otočil ke svým lidem a hlasitě pronesl: „Jestli chtějí nebesa válku, mají ji mít. Tvorové podsvětí se jich nezaleknou!" Země kolem nich se začala třást, aby zpečetila jeho slova. Poté se jejich zrak obrátil k nebesům, ze kterých začalo pršet. S kapkami se na obloze vynořili také tvorové nebes. Jako kdyby obě strany věděly, že vraždou ochránce lidí to jen začalo.