Abram [ONC 2022]

Kapitola třetí

To by však nebyl on, aby si neukousl příliš velké sousto. Hrnulo se na něj několik Stínů, kteří měli navrch. Nejen díky tomu, že se dokázali odhmotnit, ale také díky jeho citům. Vybíjel si zlost, ale ne všechno jím bylo. Ve chvíli, kdy se potřeboval nejvíce soustředit, se mu před očima zjevil obraz jeho syna. Abram nemohl couvnout, protože by ho to jistě zabilo. A to nemohl dopustit, ani v případě, že by Rafaela skutečně nenáviděl. Na to bylo jejich pouto za ta léta až moc pevné. Uvědomoval si to i on sám, i když to odmítal. Raději se zaměřil na myšlenku na svého syna. Ohnal se znovu mečem, aby od sebe odehnal jeden ze Stínů, ale toho za sebou už si nevšiml. Nestihl se tak rychle otočit, jako kdyby měl čistou mysl.

Najednou však padl na kolena, jeden netvor jej vytvořil v podstatě ze vzduchu a podrazil mu jím nohy. Nedalo se tomu bránit, ani ten nejlepší bojovník nebe by to nedokázal. Abram se však nehodlal vzdát. Dokud v dálce nezahlédl zlatý záblesk a neuslyšel mávání křídly. Zabodl celou silou meč do země, aby kolem sebe vytvořil neproniknutelné obranné kouzlo. V uších mu začalo hučet, nedokázal to spojit se žádným z tvorů. Vycházelo to totiž z něj, jako kdyby se ho jeho vlastní síly snažily ochránit. Nakonec však v modrém kruhu přeci jen padl na zem. Hleděl na oblohu a přemýšlel, zda je to naposledy, co vůbec viděl nebe. Jeho hněv pomalu opadával a myšlenky se mu vyjasňovaly. Konečně mohl v klidu přemýšlet, i když to mířilo jen k jednomu člověku. Padlému andělovi, kterého považoval za přítele. A který mu několikrát zachránil krk. Nakonec zavřel oči a kdyby mohl, poslal by své rozloučení Rafaelovi do Hellu. Na to však neměl energii.

Ovšem přesně v tu chvíli Rafael padl ve své pracovně na zem. Po chvíli se dokázal alespoň zvednout na kolena. Nemohl snést bolest, která se mu rozlévala v hrudi. Jako kdyby právě ztratil někoho hodně blízkého. Až poté mu to došlo. Opřel se o tlusté sklo a nechal drápy levé ruky přejíždět po skle. Dokonce i roztáhl křídla, kterými lehce mávl. Slzy na obličeji doplňovaly to, co se mu poté vydralo z hrdla: „ABRAME."

Na Zemi však stále nikdo neprohrál. Cizinec, kterého Abram zahlédl předtím, než upadl, se pomalu přibližoval k místu, kde ležel. Musel se ohánět mečem, jinak by tvory temna neodehnal. Sice mu křídla bělostně zářila, ale to nebylo vše. Jednalo se pouze o dočasné řešení, oslepením svého nepřítele. Navíc, pokud se chtěl dostat přes bariéru, která však každou chvíli ztrácela svou moc, musel je zabít. Udělal dva kroky vzad a zhluboka se nadechl předtím, než znovu poslal meč proti svému nepříteli. Stín to nečekal a jeho hmotná forma se nestihla přeměnit zpět. Tím pádem jej ostří zasáhlo v plné ráži. Ihned poté se rozpadl, jako kdyby někdo rozbil zrcadlo. Při dopadu na zem se však i střepy změnily na pouhý prach, se kterým si následně poradil vítr.

Až poté se konečně dostal k muži. Jakmile nehrozilo bezprostřední nebezpečí, bariéra se vypnula. Sehnul se k démonovi a vzal jej za ruku. Hledal jakékoliv známky života, i když byl chladný jako kus ledu. Nenapadlo ho nic lepšího než ho profackovat. Občas to pomáhalo.

„Sebastiane?" Ozval se tichý naprosto zlomený hlas. Sklánějícího muže to překvapilo, i proto se na chvíli oddálil a otočil se od něj zády. Zvedl ruce k obličeji a vytáhl telefon. Nepotřeboval ho, i když s ním vypadal alespoň trochu jako pozemšťan. Navíc na něm měl několik informací, které nyní potřeboval. Očima je procházel a přemýšlel. Dokonce by se zdálo, že mu po tváři stekla slza. Nikdy by to ovšem nepřiznal. Po chvíli ze zadní kapsy vytáhl věc podobnou tužce a otočil se zpět k muži, jež se snažil zvednout. Musel ho zastavit, protože by si ho mohl ublížit. Mladík stáhl křídla za sebe a zhluboka se nadechl. Tohle zvládneš, nejsi přeci srábotka. Přesvědčoval se v duchu, mezitím co udělal několik kroků zpět k němu.

Abram si ho po chvíli všiml, jakmile mu vstoupil do zorného pole. Nemohl uvěřit svým očím, což ho přimrazilo na místě. Čímž dál mladíkovi čas provést, co potřeboval. I tak se na něj však otočil a snažil se promluvit: „Jak je to sakra možné, Sebastiane? Vždyť jsem..." nestačil to doříct, protože se jeho kůže dotkl hrot speciálního pera. Začal mu kreslit po krku, jako kdyby se snažil mu vytvořit tetování. Zanechávala po sobě zarudlé tahy, od kterých stoupal kouř, vypalovalo se mu to do kůže. Abram ani nehlesl, snažil se přežít další bolest, kterou nečekal. Nevěděl, o co se snažil. Jakmile však byl hotový, tak tiše hlesl mužovým směrem: „Promiň mi to, otče."