Abram [ONC 2022]

Kapitola druhá - Chůva

„A tohle má být vtip, že jo?" Prohlásil Abram ve chvíli, kdy si to dovnitř nakráčely obě ženy. Ani jedna nevypadala tím nápadem tak nadšená, ale o jejich rozhodnutí se nejednalo. Jen plnili příkazy, které dostaly. Jakmile ho Siyany položila na Abramovu postel v podstatě mu naznačovalo, že teď se jednalo o jeho problém. Byl také démon, což znamenalo, že tam Nea nemusela zůstávat o nic déle, než bylo potřebné. Ženy se na sebe podívaly a jakmile na sebe kývly, rozhodly se nechat Abramův hněv na někdy jindy. Ani jedna neměla sílu něco takového řešit. Jakmile se za nimi zavřely dveře, oddechly si. Možná i jako odměnu se rozhodly využít bar, jež se nacházel jen kousek od nich. Tedy pokud se využila síla jejich křídel, což na cestě zpátky spolehlivě dokázal nahradit portál vytvořený na rychlé cestování po Hellu. Nebylo to sice nic příjemného pro žaludek, ale sloužilo to jako místní taxík, ovšem bez zbytečného placení a řečí řidiče.

Za to Abram si stále myslel, že se mu to celé zdálo. Poškrábal se na zarostlé tváři a pohledem stále neuhnul od ležícího mladíka. Něco na jeho tváři bylo, co mu musel nechat. Jako kdyby ho už někdy viděl, ale nemohl si vzpomenout. Možná to bylo právě množstvím svěcené vody, které od příchodu padlých andělů do tehdy krásně prázdného Hellu, vypil.

„Seru na to," zaklel pro sebe. Bylo to pro něj jako dýchat, i když by to nejspíše neměl říkat před Rafaelem. I když to byl jeho kamarád, stále měl blíže k jeho bratrovi. Lucifera si oblíbil více, přeci jen s ním mohl závodit v pití. Nyní to však muselo stranou. Popadl nádobu podobnou kbelíku a luskl prsty. Voda, pomyslel si posměšně, jako kdyby měl na mysli něco úplně jiného. Ale tohle nyní opravdu potřeboval, nebo spíš jeho nový svěřenec. Věděl o tom, že démoni se měli starat o nováčky, ale nevěděl, že to zahrnovalo i veterány. Rozhodl se to však řešit až jako druhý krok. Především proto, že se mladík začal svíjet v bolestech. Abram viděl přeměnu jen jednou a to, když si jí procházel právě Rafael. Bylo to úplně něco jiného, než když z nějaké ložnice slyšel bolestné skřeky. Na ty se dalo zvyknout. Na samotný pohled na měnící se tělo však ne.

Ze stolu popadl hadr a namočil jej do vysoce nealkoholické vody. Nepotřeboval ji úplně ledovou, tou by jeho tělo vystavil akorát dalšímu šoku, který by už nemusel vydržet. Což také nebylo příliš neobvyklé. Někteří proměnu v padlé anděly prostě nevydrželi a proměnili se v prach, který se sebral a vysypal se do kráteru padlých.

Přešel k posteli a opatrně si vedle ní klekl. Jeho kosti zapraskaly, zvukem to spíše připomínalo bortící se skálu. Nevěnoval tomu však pozornost, přeci jen už také měl svůj věk. Kvůli kterému však doufal, že také dosáhne zaslouženého klidu. Ten mu však nebyl dopřán. Nejradši by zavolal Siyany zpět, aby si ho odnesla, ale ona za to nemohla. Což si uvědomil ihned poté, co odešla. Možná bych se jí měl omluvit, nebo to už je moc lidské? Zvažoval možnosti, možná i proto, že ještě neudělal nic dobrého. Z myšlenek ho vytrhl nepříjemný zvuk. Mladík sebou trhnul tak, že nohou nakopl čelo postele. Bylo pevné, ale vypadalo to, že měl větší sílu, než se dalo předpokládat. Přiložil mu hadr na čelo, akorát chvíli poté uslyšel syčení. Nebylo divu, jeho tělo reagovalo vysokou teplotou, což v Hellu bylo naprosto normální. I proto látku znovu oddělal a namočil ji. Udělal to tak několikrát, dokud to dělalo zvuk. Bylo to třeba, alespoň na mírné zmírnění příznaků přeměny.

V jednu chvíli se však mladík dostal do takové křeče, že Abramovi vyrazil nádobu z ruky a skoro ho shodil. Naštěstí jeho reflexy byly stále aktivní, i proto ho nepraštil. Nevěděl, co by s ním měl dělat, i proto se dal na instinkt. Ten většinou fungoval. A pokud ne, stále měl patro chytřejších lidí, které kdykoliv mohl požádat o pomoc. Sice by to považoval za mírně slabošské, ale přežil by to. Pokud by tím zachránil černovlasého mladíka. Měl je už předtím takové, nebo je získal až po přistání na Zem? Měl však otázky, na které by ani on nedostal odpověď.