Paralela snů

30. Rictusempra

...

„Já myslela, že to byla spíš výhoda," nakrčila Lyn čelo. „Bohatě mi stačilo to, že jsem trčela v ústavu plným lidí, z nichž skoro každej měl vlastní malej vesmír plnej hrůz."

Na Mossieho tváři se objevil vražedný výraz, ale raději mlčel. Ostatní provinile zmlkli.

„Nebylo to správné," ozvala se po chvíli tiše babička. „Věděli jsme, že s tvou psychikou je všechno v pořádku, to bylo jasné, ale Tiarnach na tom trval. Byl tvrdohlavý jako kozel a koneckonců za tebe měl plnou zodpovědnost a nikdo mu do toho nemohl mluvit. Ani jsme nechtěli. Měli jsme jen dvě možnosti: nechat ho dělat, co považoval za nejlepší, nebo do toho zatáhnout Ministerstvo a sebrat mu tě. Všichni ale máme děti a nikdo z nás nedokázal být tak krutý... Mrzí nás to."

„Nikdy jsem vás nevinila, zatím jsem na to neměla čas," opáčila Lyn. „Ale možná bych z toho měla lepší pocit, kdyby každej z vás mluvil jen sám za sebe."

Do hlasu se jí vkradlo zklamání, které původně nechtěla dát najevo. Ošklivý pocit viny násobený pěti se jí rozlil žilami jako ledová voda.

Chápala otcovy důvody, cítila jeho strach a starost, které ho donutily k zoufalým činům, ale prázdné babiččiny omluvy a provinilé obličeje ostatních jí přišly tak odporně alibistické, že se jí z celé té aféry znovu dělalo špatně.

Děda Downey ji chytil za ruku. Když mu pohlédla do očí, uvědomila si, že tím pátým člověkem, jenž se styděl za její osud, nebyl on, ale Cathaír. Otočila se k bratrovi.

„Proč ty?" hlesla nechápavě.

Vrhl na ni zmučený pohled. „Měl jsem něco udělat," zašeptal.

„Co asi?"

„Nevím, cokoli. Měl jsem to aspoň zkusit. Jsi moje malá sestra a jen jsem se díval a řekl sotva půl slova. Byl jsem zbabělec. Nikdy jsem neměl kuráž se s tátou přít, nebyl jsem jako ty. Vždycky jsem chtěl být ten hodný syn a dělat mu radost. Chtěl jsem, aby na mě byl pyšný..."

Lyn dojatě vydechla a bratra objala.

„Kdybys byl jako já, byli bychom zavřený oba," konejšila ho. „Mrzí mě jen to, že ti táta nevěnoval tolik péče, aby si vůbec všiml, jak moc se snažíš. A kdo ví, možná jsem se taky pokoušela upoutat pozornost, jen jsem to dělala tím hlasitějším způsobem."

„Ne, Lyn, ty jsi vždycky byla tátův miláček," zavrtěl hlavou. „Záviděl jsem ti to, záviděl jsem ti, jak se k tobě choval, jak se o tebe zajímal, záviděl jsem ti i tón, který používal, když s tebou mluvil, protože ke mně byl pořád tak strohý a studený, jako kdybych byl jen voják a on můj velitel...

A k čertu se mnou, já ti záviděl dokonce to, že se o tebe bál tolik, že tě zamkl jako princeznu ve věži, aby se ti nic nestalo. Stydím se, že jsem se vůči tobě takhle cítil, a stydím se ještě víc proto, že se mi to občas ještě vrací, když vás vidím spolu..."

Lyn věděla, že se Cathaír schovává v jejích vlasech, protože pláče. Jí samotné tekly slzy.

Nenacházela slova, jakými by ho utěšila, ale na druhou stranu si byla jistá, že nic, co by řekla, by mu neulevilo. Potřeboval ze sebe jen dostat to, co ho tížilo, a smířit se sám se sebou. Ona v tom všem hrála jen malou vedlejší roli. Nikdo z ostatních nenašel odvahu se jim do toho míchat, babička se k nim jen naklonila a oba je pohladila.

Pohupovali se a Lyn bratra mlčky poplácávala po zádech, dokud se nezklidnil. Když ji pustil a zadíval se na ni zarudlýma očima, vzala jeho tvář do dlaní.