Paralela snů

15. Svoboda

Den dvacátý, pondělí 25. září

Klid na samotce dodal Lyn vše, co potřebovala ke zdokonalení svých duševních zbraní.

Začala v ní hlodat jedna zajímavá úvaha, která přímo propojovala všemohoucí mysl a její přítomnost ve světě Harryho Pottera. Co když se jí to povedlo jen tak, že si často usilovně představovala, jak se prochází po hradních chodbách, mluví se studenty a učiteli a kouzlí? Pokud ano, musela existovat i cesta zpět.

Lyn se však zpátky ještě nechtělo; líbilo se jí být čarodějkou a zatím tu zdaleka nestihla poznat všechno, o čem snila. A jestliže si tato realita dokázala poradit s jejím vpádem, musela se ta druhá už dávno vyrovnat s jejím zmizením. Kdo ví, jestli má tam doma stále ještě rodiče, kteří vědí o tom, že ji kdysi zplodili?

Možná v její původní realitě už neexistuje místo ve tvaru Lyn Downeyové, do kterého by se ještě vešla, protože ta díra v materii se smrskla a zahojila. Silně pochybovala o tom, že by se to všechno vrátilo jen kvůli ní - nejspíš by pro ni byla vytvořena nějaká další přiléhavá skutečnost, noví rodiče, nová identita. Navzdory veškerému nadšení z čarování při té myšlence pocítila lítost.

Její rodiče však nejspíš nebyli zasaženi. Na realitu s ní nemohli vzpomínat, protože ji v pravém slova smyslu nikdy nezažili. Jejich vzpomínky se zahojily podobně jako ty zdejších lidí. Pravděpodobně jedinou osobou, která si pamatovala obě reality, byla ona. Snad proto, že při jejich přeměně vlastně byla mimo obě, někde mezi, na místě neobsahujícím čas ani prostor.

Navzdory vzrušení ze splněného snu si Lyn po tom uvědomění musela zalézt pod peřinu a poplakat. Kéž by se i její nitro zahojilo tak rychle a úplně, jako materie vesmíru...

.

Den dvacátý třetí, čtvrtek 28. září

Plán, se kterým Brumbál přišel, byl docela prostý; jediná věc, která povážlivě snižovala jeho šance na úspěch, bylo štěstí. Okolnosti mu musely přát, aby se vyvedl.

Snape, který jí vše vysvětlil a předal jí důležité pokyny, nevyzařoval přílišné nadšení a při odchodu se jako posledně zastavil, aby Lyn věnoval pohled plný významu. Cítila, jak se mu úzkostí svírá žaludek, když jí řekl prosté „hodně štěstí" a zanechal ji v cele opět samotnou, aby čelila osudu.

V pokoji neměla hodiny; buď to byl nadstandard, nebo s nimi obyvatelé blázince až příliš často prováděli, co neměli. V čase se zorientovala podle emocionální hladiny celého ústavu.

Většina pacientů v době oběda dostávala léky, které dočasně stabilizovaly jejich stav, tišily jejich záchvaty a bolesti a navracely jim kus příčetnosti. Mnozí z nich se uzdravovali a léčebnu opouštěli, jen někteří setrvávali a jejich duše byly plné zoufalství: za celou dobu, kdy se léčitelům dařilo přivádět k sobě lidi, kteří skutečně nebyli zaostřeni ve zdejší realitě, nikoho nenapadlo, že ti druzí, ony takzvané ztracené případy, které se nikam neposouvaly, možná vůbec nejsou nemocní, jen jim nikdo zarytě nechce věřit.

Jakmile se tedy pocity zbytku obyvatel ustálily a ztišily, Lyn se natáhla nad svou postel a zazvonila na zvonek, aby upoutala pozornost léčitelů.

Nebylo nutné předvádět herecké výkony. Úkolem Lyn bylo jen co nejupřímněji vypovědět její verzi životního příběhu domnělého blázna Lyn Downeyové, který si během pobytu v cele mnohokrát probírala. Klidným hlasem tedy ošetřovatelům vyložila osud dívky, která doplatila na touhu žít podle vlastních hodnot a pravidel, o jejím vztahu s otcem a bratrem, kteří smýšleli jinak, o jejich zhoubném přesvědčení, že dobré jméno rodiny je cennější než osobní štěstí jejího člena, a absenci studu otce vychovávat dceru pomocí kleteb, které se nepromíjejí.