Paralela snů

21. Nekončící

neděle 7. ledna 1996

Návrat do školy byl nepříjemný a mrazivý. Lyn se v napjatém očekávání nedokázala vyspat a ráno ji navíc příliš brzy vzbudil domácí skřítek, kterému se podařilo při jinak neslyšném úklidu její ložnice shodit na zem skleněnou lampu. Ke všemu musela kvůli časovému posunu vyrazit o pět hodin dřív než ostatní studenti.

K nádraží ji přemístil Cathaír, který kvůli ní zůstal doma celé prázdniny, prý aby si jí trochu užil, než zase zmizí pod haldou učení, a plánoval odjet zpět na Floridu ten samý den večer.

„Á, staré dobré Bradavice," povzdechl si nostalgicky. „Bylo tu vážně dobře. Piš mi," usmál se na ni a naposledy ji objal. „Budu ti držet palce při zkouškách, ale nepochybuju, že to zvládneš."

Když zmizel, vydala se Lyn se zástupem spolužáků ke kočárům. Sněhu bylo po kolena a všichni měli brzy promočené kalhoty i hábity.

Lyn se vyhoupla do jednoho z krytých vozů a zjistila, že se dívá do čtyř nebelvírských tváří, včetně Harryho Pottera, se kterými vlastně zatím nepromluvila ani slovo.

„Jej, nazdárek," vyhrkla. „Pardon, myslela jsem, že tu ještě máte místo."

Chtěla se zase spustit zpátky, když ji k jejímu nekonečnému údivu zarazila Hermiona.

„Ne, můžeš klidně zůstat, však se vejdeme," mávla na ni a dokonce vykouzlila malý úsměv.

Lyn jí oplatila, vtáhla se dovnitř a drcla si vedle Nevilla, který jí s Hermionou udělal místo. Raději se zadívala oknem kočáru ven, aby nemusela sledovat pohledy, které po kamarádce vrhali Harry s Ronem.

Myšlenky jí ulétly kamsi do hradních prostor. Představovala si, jak Snape asi přechází po svém kabinetu a s pramalým nadšením očekává jejich návrat. Nedělala si iluze o tom, že by mu přes svátky jakkoli chyběla – spíš se mu ulevilo, že mu chvíli nikdo nepřipomínal zmařené naděje na nějaké ty milostné radovánky, které musel potřebovat jako prase drbání.

A kdoví? Třeba se mýlila. Netrávil přece každou volnou chvíli zavřený v hradu. Musel se taky někdy dostat i ven – třeba přes prázdniny. Podle jeho vlastních slov ho zatím žádná ze studentek neuvedla v pokušení, ale nemohla mu věčně stačit jen vlastní ruka. I pro notoricky osamělé lidi existovaly možnosti, jak ulevit potřebám.

Navíc nebyl zdaleka tak nepřitažlivý, jak ho popsali v knihách – a pokud ho chtěly teenagerky, jistě by neměl problém si tu a tam sehnat spolčenost na jednu noc mezi dospělými ženami.

Možná mu nakonec Lyn připadala jako dobrá volba jen proto, že ji měl denně nablízku. Letos jistě neměl tolik času si po večerech zajít do nějakého hostince a najít osamělou slečnu, kterou by okouzlil svým chladně autoritativním šarmem. Mít někoho po ruce přímo v hradu by jistě bylo výhodou. Nejenže by byla dostupná častěji, ale navíc by se nemusel pokaždé zdržovat balením a sváděním. Měl by svou utěšitelku k dispozici, kdykoli by dostal chuť.

Panejo, kdy se z ní stal takový cynik? Podivila se sama sobě. Její pokusy si ho zošklivit nabíraly nevídané tvary. Neměla z něj dojem, že by byl schopný někoho takhle využívat – ale přemýšlet o tom si nedovolila. Jen ať se z něj v její mysli stane přízemní bastard... Tím líp pro ni.

Zbytek cesty se rozhodla trávit rozjímáním nad tím, s kým asi přes vánoční prázdniny hasil svou žízeň. Možná Lyn nevěnoval už ani myšlenku, natož aby se po ní soužil. Jaké slečny asi byly jeho typ? Oblých křivek na povrchu a ploché uvnitř?

.

Probudila se trhnutím, protože s ní někdo třásl. Rozespale zamrkala a zaostřila pohled do Hermioniny starostlivé tváře.