𝐰𝐡𝐞𝐧 𝐦𝐲 𝐡𝐚𝐧𝐝'𝐬 𝐨𝐧 𝐲𝐨𝐮 | ben hardy

twenty - nine

Přišla jsem si jako malá holka. Tehdy mi totiž poměrně často dělalo problém navázat oční kontakt a udržet ho. V tenhle okamžik jsem však nechtěla dát svou nejistotu znát, a tak jsem jen stála u zdi a strnule, na oko lhostejně, pozorovala jeho tykrysové duhovky, jenž se pomalu mísily s těmi mými.

,,Chci tě." Vydechl do ticha, které mezi námi nějakou chvíli vládlo, přičemž zatnul čelist a udělal pár kroků směrem ke mně. Najednou jakoby můj rozum přestal zcela fungovat. Co prosím? ,,Tak zatraceně moc." Na konci se mu téměř zlomil hlas a já mohla cítit jeho horký dech na své odhalené šíji.

Silně jsem se zakousla do rtu a očima mapovala jeho tvář. Tenhle výraz jsem neznala, ale i přes všechny mé předchozí myšlenky musím uznat, že mi podlamoval kolena a donutil mé ruce k lehkému chvění.

,,Lydie." Jeho obličej byl vzdálený od toho mého snad jen na několik milimetrů a já stále nebyla schopna jediného slova či pohybu. Hypnotizovaně jsem sledovala jeho oči, rty a zase oči a následně rty. Myslím že v tu chvíli jsem jednoduše nedokázala pochopit, co se to právě odehrává a že ten člověk, který mě drží za boky a můj krk obklopuje mentolovým dechem se závanem alkoholu, je právě Ben. Člověk díky kterému jsem častěji než jednou týdně  pociťovala ty nejzvláštnější emoce (ne zrovna v tom nejlepším slovasmyslu).

,,Já-..." Nadechla jsem se, ovšem další slova z mých úst už nevyšla. Místo toho se moje dlaň ocitla na jeho hrudi. Potřebovala jsem to zkusit. Teď. Teď hned. V lehce alkoholovém opojení. Ne, že bych zásluhu mohla připsat jemu, ale později jsem se na to mohla sama sobě alespoň vymlouvat. I přes to že jsem si byla moc dobře vědoma toho, že můj mozek je omámen ethanolem opravdu jen minimálně.

Rozhodla jsem se tu nepatrnou mezeru mezi námi překonat a svými rty se jemně otřela o ty jeho. V ten moment kdy se naše tváře setkaly, se dosavadní trpělivost z jeho strany rozplynula.

Během vteřiny mě tiskl k chladnému povrchu kachličkované stěny, zatímco mi věnoval náruživé polibky. Cítila jsem, jak napětí mezi námi pomalu mizí. Myslím, že Ben na tom byl s alkoholem o pár met dál než-li já, ovšem i tak bylo patrné, že jeho čin též nevzešel jen tak z tohoto mámivého opojení, nýbrž že slova, která před pár minutami opustila jeho ústa, byla zřejmě pravdivá.

Když se v mé hlavě začaly opět míst racionální myšlenky, pomalu jsem se odtáhla a přes pár pramínků vlasů, jenž mi spadaly do obličeje, jsem se mu zahleděla do očí. Jeho zorničky vypadaly větší než obvykle, přičemž jeho srdeční tep rozhodně nebyl v normě.

Pootevřel ústa, zřejmě aby něco řekl, ale ještě než tak stačil učinit, oba jsme zpozorovali stín blížící se k místu, na kterém jsme se právě nacházeli. Jedním dlouhým krokem se ode mě tedy vzdálil a v ten moment se kousek od nás objevil Joe.

,,Lydie! A...Bene." Výkřikl.,,Hledal jsem tě, Lyd." Ráda bych tvrdila něco podobného, bohužel jsem nemohla.,,Dlužíš mi ještě jeden tanec. Minimálně." Smál se svým rozkošně zvláštním opileckým smíchem. Těkala jsem očima mezi Benem a Josephem, který se mě rozhodl chytit za ruku a táhnout zpět do rozhýřeného obývacího pokoje. Ben zůstal na místě a pozoroval mě mizíc v sevření jeho přítele.

Cestou jsem se snažila zklidnit svůj zrychlený dech, takže když jsme dorazili na jakýsi pomyslný taneční parket, vypadala jsem (snad), jakobychom s Benem pouze konverzovali o společné nadcházející scéně, kterou máme v příštích pár dnech natáčet. Což jsem Josephovi také namluvila, když došlo na otázku ; co že jsme vlastně v té síni dělali. Dál to nějak nerozebíral.

Ani nevím jaká skladba zrovna hrála. Neznala jsem jí. Stačilo mi, že byla pomalejší a já nemusela vymýšlet nějaké úžasné taneční kreakce, jako před pár hodinami. Upřímně bych to teď ani nezvládla. Stále jsem byla jakoby v transu a v hlavě si dokola přehrávala tu rychle seběhlou událost.

Po skončení téměř nekonečného tance, když jsem usedla na pohovku mezi pár dalších hostů, jsem se rozhlédla po místnosti. Seděl na křesle přímo naproti mě. Cítila jsem jak moje tváře hoří, zatímco jeho výraz vypadal ledově klidný. Vlasy měl lehce rozčepířené a s každým hlubším nádechem se mu zvedala hruď obepnutá bílou košilí.

Přes to všechno, co se za celou dobu od našeho prvního setkání událo, jsem si nedokázala nebo možná nechtěla připustit jak pohledný vlastně je. Nikdy mi nepřipadal nějak odpudivý, nebo dokonce nehezký, ovšem jeho charakter tomuto povšimnutí úplně nepomáhal. Momentálně bych ale lhala, kdybych tvrdila, že mě ani trochu fyzicky nepřitahoval.

Natáhla jsem se ještě pro jednu sklenici šampaňského, přičemž muž sedící po mém pravém boku ke mně něco prohodil. Nevnímala jsem ho. Očima i myslí jsem spočívala na tom samém místě. Na zelenkavém křesle naproti. Ben svraštil obočí a trochu si poposedl.

Začala hrát nová skladba, díky čemuž jsem ho na moment ztratila, přes všechna ta vlnící se těla, z dohledu. Upila jsem ze sklenice a následně se postavila na nohy. Své kroky jsem nechala směřovat zpět k hale. Zrak jsem pak obrátila na smaragdové křeslo. Když se naše oči setkali, pousmála jsem se a otevřela dveře od koupelny, kam jsem následně i vešla. Nenapočítala bych ani do dvaceti, když klika podruhé cvakla a on stál opět jen pár centimetrů od mého těla.

,,To bych do tebe neřekl." Spkojeně se ušklíbl ještě předtím, než spojil naše rty v dlouhý polibek, jenž jsem již dokázala pocítit snad každou buňkou těla.