Návrat na planetu zemi

:)

Stál tam Petr.
Co po mně furt chceš? Vyjela jsem na něho.
Nemůžeš mě chvíli nechat na pokoji?! Začala jsem po něm řvát.
Hej, hej klid. Začala mě potichím hlasem uklidňovat.
Jestli se z toho dostaneš zítra s námi můžeš jet domů. Řekl aby mě uklidnil, protože moc dobře věděl že nemocnice nesnáším.
Nechci jet už nikam. Proste nikde nechci být. Začala jsem mu říkat, na důkaz že už na téhle posrané zeměkouli nechci být ani minutu.
Ten se na mě jenom lítostivě podíval a začal mi promlouvat do duše.
Víš,měl jsem dříve nejlepšího kamaráda, kterého jsem bral jako rodinu. Jednou jsme tak kalily, ale on se rozhodl jet domu. Nasedl do svého auta a já už v ten moment věděl, že se všechno posere. Druhý den mi volala jeho máma, že měl bouračku a nepřežil to. Dával jsem to za vinu sobě. Bylo hrozný o něho přijít. Kvůli tomu jsem začal každý den chlastat a brát drogy. Několikrát jsem se pokusil zabít, ale nikdy to nevyšlo. Bral jsem to jako osud a tak jsem se přes to musel přenést. Pořad mi strašně chybí, ale vím že už s tím nic neudělám.
Byla jsem úplně beze slova. Jediný co ze mě vyšlo ,bylo to že mi je to líto. Jako bych úplně zkameněla. Zvedla jsem se ze země jako by mi nic nebylo a vydala se na pokoj. Petr se asi po hodině vrátil.

Byl druhy den a já mohla jet domů. Ze Sebastianem jsem se domluvila, že spolu někdy někam zajdeme. Rozloučila jsem se s ním a vyšla ven z nemocnice. Opět čerství vzduch a ne zasmrděná nemocnice. Před nemocnici stalo černý auto a já hned poznala že je to Martinovo. Sedla jsem si dopředu a následně se s Martinem obejmula.
Je ti lip? Zeptal se Martin ustaraně.
Jo je. S úsměvem jsem mu odpověděla. Jakoby mi Petr pomohl jeho příběhem. Bylo to lepší než nějaký zasraný prášky od doktorů. Fakt mi to pomohlo, abych si uvědomila že musím jít dál.