Návrat na planetu zemi

Umírající Anděl bez touhy

Byl to divný, ale zároveň krásný pocit, že mě zachránil kluk kterého neznám ani jeden den. Jednou mu za to budu fakt vděčná.

Probudila jsem se v nemocnici a s pohledem na kluky, kteří okolo mě seděli. Cítila jsem se tak provinile, hlavně kvůli tomu, že jsem Petrovi a jeho fanouškům který tam šli jenom kvůli němu zkazila koncert. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Strašně jsem se styděla. Zahlédla jsem bráchu který má v ruce slunečnici. Nad tím jsem se musela pousmát, protože moc dobře ví že slunečnice miluju. Vždycky jsme si říkali že dokud máme slunečnice je důvod žít. Hlavně vždy když jsem odcházela tak jsem řekla "kup mi slunečnici, dík„ a s úsměvem jsem odešla.
Miluju když mi koupi slunečnici, protože se pak cítím v bezpečí. Všichni na mě tak vystrašeně koukali, hlavně na moje obvázané ruce, přes které prosívala krev. Potřebovala jsem strašne na záchod a zároveň jsem chtěla vypadnou z místnosti. Všichni byly ticho a tak jsem využila situace. Sedla jsem si a pomalu jsem chtěla jít.
Kam jdes? Přerušil trapný ticho Martin.
Já mu neodpovídala a šla dál. Slyšela jsem jak zamnou někdo jde, ale rozhodla jsem si proste všímat svého.
Vešla jsem na záchodky a posadila jsem se vedle záchoda. Udělalo se mi hrozně špatně. To asi po těch všech lékách co do mě narvali. Přišlo to na mě, zvracení. V tom jsem se obrátila k zachodu a začala zvracet. Z ničeho nic se otevřeli dveře, které jsem zapomněla zamknout a tam stál Petr. Chytil mi vlasy a nic neříkal. Když jsem byla hotova, sedla jsem si vedle záchoda a opřela jsem si hlavu o zeď. Petr si sedl vedle mě a mlčky mě pozoroval.
Opravdu se ti strašně moc omlouvám že jsem ti zkazila koncert. Nevěděla jsem komu zavolat. Díky ze jsi mi pomohl. Prolomila jsem naše trapné ticho těmito větami.
Pojď sem. To bylo jediný co řekl a natáhl ruce ve znaku objetí.
Nad tím jsem se jenom usmála a objala jo. Byla jsem strašně rada, že na mě není naštvaný. Ale i tak jsem na sebe byla naštvaná, protože jsem udělala průser hned první den co jsem u bráchy.
Měli bychom jít. Prolomila jsem trapné ticho, zároveň příjemné ticho a vyvlékla jsem se z objetí.
Došli jsme na pokoj, kde všichni seděli úplně stejně, jako než jsem odešla na záchodky.
___________________________________