"Lumiere, neotravuj strýčka! Musí už jít."Maminka mě napomenula a já ostýchavě sklopila pohled. "Ty mě nikdy neotravuješ zlatíčko." Strýček mě vyzvedl vysoko do vzduchu, políbil na tvář a usmál se. Mám ho moc ráda, je vtipný a hodný. Prohrábla jsem jeho sluncem prozářené vlasy. "Kdy se k nám zase vrátíš? Je mi po tobě smutno."
"Vrátím se brzo princezno moje. Věř, že tě nechci pořád opouštět... ale je to složitější víš?" Nechápala jsem to - nikdy. Maminka říkala, že tříleté dítě to nedokáže pochopit.
"Mám tě ráda strýčku." Omotala jsem paže okolo jeho krku a odmítala se pustit. Zadívala jsem se na malé tetování ve tvaru hvězdičky. "Máš nové tetování? Co znamená?" Zasmál se.
"Pamatuješ si, jak ti maminka čítávala před spaním Malého prince? On bydlel na asteroidu - "
"Co je to asteroidu?" Pamatovala jsem si tu knížku, byla o malém ztraceném princi hledající domov. "Vždycky máš tolik otázek Lumi... Asteroid je něco jako hvězda." Poklepala na tetování. "A proto mám vytetovanou hvězdu - připomíná mi tebe a maminku." Zvedl se.
"Brzo se uvidíme princezno." Zvlhly mi oči. "Nechoď pryč... Prosím..." Neslyšel mě.
—
"Co si jí to udělal?!" Slyšela jsem rozzlobený hlas odrážející se od stěn pokoje. "Já za to nemůžu, prostě zkolabovala." Hlas druhého muže byl mírný - lítostivý.
"Co ti řekla?"
"Všechno..."
"Je mi to líto Ede, neměl jsem to dopustit. Nebudu ti lhát - byl to nejlepší večer mého života... Ty víš, že ji miluju taky." Kdo je Ed? Proč jsou vlastně v mém pokoji dva muži?! Otevřela jsem oči a okamžitě mě oslepilo nazelenalé světlo. Tělem mi prostupoval strach - kde to sakra jsem?! Hlasy přerušilo hlasité pípání, které jsem předtím nezaregistrovala. "Je vzhůru... Sky?" Znovu jsem otevřela oči a spatřila stvoření s ohnivými vlasy, jak na mě zírá společně s jeho kudrnatým společníkem. Nevypadají nebezpečně...
"Sky miláčku, tak moc jsem se o tebe bál!" Zrzek se mě snažil chytit za ruku - okamžitě jsem ucukla a on se zatvářil vyděšeně. Najednou mi tenhle moment připadal důvěrně známý. "Omlouvám se, ale neznám vás a musím vás poprosit, aby jste opustili můj pokoj. Oba." Muži se na sebe zmateně podívali.
"Sky... Já jsem Harry a tohle je Ed. Ty si nás nepamatuješ?" Kudrnáč poklekl u postele a v obličeji se mu značila bolest. "Musíme zavolat doktora Harry." Zavrtěla jsem hlavou. "Nechci doktora, chci aby jste opustili můj pokoj."
"Nech nás všechno vysvětlit Sky..." Šeptnul kudrnáč a láskyplně se mi podíval na břicho zahalené přikrývkou. Je to úchyl? Panebože, co když mě chtějí znásilnit?! V hlavě se mi vynořila vzpomínka, kterou jsem se snažila neúspěšně potlačit několik let. Prosím už ne...
Všechny svaly jsem měla napjaté a připravené k úprku, když se rozrazily pokojové dveře. "Dobrý den, jsem doktor Martinez a přišel jsem vás zkontrolovat slečno Sky. Nemáte se čeho bát, všechno vám vysvětlím. Pan Styles a Sheeran, prosím počkají venku." Zmiňovaní muži odešli a doktor Martinez si přitáhl židli k mé posteli.
"Nebudu chodit okolo horké kaše. Omdlela jste důsledkem psychického vyčerpání - to se stává často, nemáte se čeho bát. Avšak, než vás snoubenec... hmm přátelé přivezli, tak jste utrpěla lehčí otřes mozku. Způsobilo vám to amnézii - proto si nemůžete vybavit některé vaše přátele, místa a zážitky. Je tu pořád šance, že se za pár dní probudíte a budete si pamatovat naprosto všechno - potřebujete jenom trošku času bez stresu."
Já mám amnézii? Takže Ed a Harry jsou moji přátelé?
"Všechno je domluveno. Teď vás gentlemani tam venku odvezou domů a budou se o vás starat jako o princeznu!" Doktor Martinez se zasmál vlastnímu "vtipu" a odešel. Podivný mužík.
"Jedeme domů Sky." Doktorovo místo nahradil kudrnáč s laskavým úsměvem a já si nemohla vzpomenout kde je moje domů.
Děkuji všem za hvězdičky a reads! Jste nejlepší :)
Vaše Lucmofo XX.
