Paralela snů

21. Nekončící

„S-so je?" broukla.

„Co je? Ona se ještě ptá?" slyšela v pozadí Ronův nevěřícný šepot.

„Udělala jsem něco?" probrala se najednou a napřímila se na sedadle. Hermionin výraz ji znepokojoval.

„Chovala ses vážně divně," pípl Neville, který se tvářil skoro stejně.

„Jak?" naléhala Lyn.

„Ve spánku jsi začala levitovat," vysvětlila jí tiše Hermiona, jako kdyby se bavily o nějakém nepříjemném tajemství. „Vypadalo to, že sis tak našla pohodlnější polohu, takže jsme si toho radši nevšímali, i když jsi trochu vlála a občas do někoho drkla.

A pak ti zničehonic vzplály šaty, což nás všechny vyděsilo, ale vypadá to, že ty plameny tě jen usušily a zahřály a zase bez škod uhasly. Ron od nich ale chytl a dost zpanikařil, než zjistil, že to nepálí."

Lyn na ni zírala s otevřenou pusou. Pak si vnitřně zkontrolovala všechny kousky těla; byly na svém místě, v suchu a v teple.

„Fakt?" hlesla stále nevěřícně.

„Jo," zabručel Ron a bezděčně si sáhl na rukáv, zřejmě ten zasažený.

„Promiň," stáhla Lyn obličej do lítostivého šklebu. „Všem se vám omlouvám. Nevěděla jsem, že něco takovýho dělám ze spaní, ale to se asi stává, jakmile člověk nemá vědomou kontrolu nad svou magií."

Drmolila a snažila se svými slovy naznačit, že je to naprosto běžná věc, které není třeba věnovat zvýšenou pozornost.

„Musela mi bejt kosa, tak jsem se zahřála, aniž bych o tom věděla. Normálka, jako když začátečníci jako já vyhazujou do vzduchu kotlíky," nasadila nepřesvědčivý úsměv.

Hermiona se na ni ale stále dívala nedůvěřivě.

Když už se Lyn i všichni ostatní trochu uvolnili, nenápadně sebrala z boku kočáru trochu sněhu, kterým jej oblepil nelítostný vítr, a hodila po Lyn sněhovou kouli tak, aby ji dobře viděla přilétat.

Osazenstvo kočáru pak fascinovaně sledovalo, jak se koule ve vzduchu zastavila kousek před cílem, jako kdyby kolem ní přestal plynout čas. Lyn se kousla do rtu a v duchu si vynadala, že nedokázala zadržet svůj magický reflex a prostě se nechat trefit.

„Proč jsi to udělala?" obrátila se nechápavě na Hermionu, když sněhovou kouli popadla a vyhodila oknem ven. „Chceš mě dostat do potíží?"

Hermioně překvapeně vyskočilo obočí.

„Ne, promiň, jen jsem to chtěla vědět," pokrčila rameny. „Ovládáš kouzla bez hůlky, viď?"

„Ano. O tom ale nesmí nikdo vědět, rozumíte?" rozhlédla se po ostatních. „Není pro mě, ani pro moji rodinu bezpečný, aby se k jistejm osobám doneslo, co umím."

„Myslíš Voldemorta?" zeptal se bez okolků Harry. Ron a Neville se maličko ošili, ale čelili zvuku toho jména daleko statečněji, než kdy bylo popsáno v knize; asi se zlepšovali.

Lyn pouze přikývla.

„My to nikde šířit nebudem," ozval se Ron. „A i kdyby to někomu uklouzlo, stejně nám asi nikdo neuvěří, protože si všichni myslí, že jsi..." Větu nedokončil, když si uvědomil, co se chystá říct. Sklonil hlavu. „Promiň."

„Asi nemůžu čekat nic lepšího," odtušila Lyn. Opravdu ji to zamrzelo. „A vy si to myslíte taky, předpokládám."

„Já ne," vrtěla hlavou Hermiona. „Brumbál tě považuje za naprosto příčetnou a to mi stačí. A nikdo z učitelů se k tobě nechová s nějakými zvláštními ohledy, naopak mám dojem, že ti dávají zabrat."