Spravedlivá válka - SNARRY ✔

7. kapitola

Zařazování studentů probíhalo stále stejně, jako si pamatoval. S tím malým rozdílem, že jména prvňáčků protentokrát nevyvolávala Minerva McGonagallová, ale Pomona Prýtová. Moudrý klobouk se taky vůbec nezměnil. Taky proč. Přijímání nových studentů byla jedna z nejhezčích událostí, které vůbec znal. Rituál, kterým si jednou musel projít každý.

A protentokrát obřad Harry pozoroval úplně z jiného místa a z jiné společenské pozice. A samozřejmě u toho seděl na samotném kraji hned vedle Snapea, který ho ale naštěstí naprosto ignoroval. I když ho z toho vědomí bolel žaludek a bylo těžké cítit se vedle toho chlapa pohodlně, snažil se tvářit, že je to v pořádku a nevyvolávat zbytečné konflikty.

Klobouk zařadil několik desítek studentů, než přišla ta chvíle, na kterou celý večer čekal.

„Potter, Wade!"

Mezi profesory i studenty se rozlehlo nepřirozené ticho. Harry si všimnul, jak Snape vedle něj mírně poposedl a pohlédl se zájmem na hocha, který si to nadšeně šinul ke stoličce s otrhaným kloboukem.

Černovlasý chlapec se podíval jejich směrem a usmál se na Harryho, který ve významném gestu zdvihl palec. Snape se po něm otočil a nevěřícně na něj zíral. Nebyla to náhoda, že se ten kluk jmenoval stejně. A rozhodně nebyla náhoda, že se na sebe ti dva usmívali. Muselo jít o jeho syna. Promerlina, třetí pokolení Potterů? Netušil, zda tohle ustojí. Začínal být na to starý.

Zatímco se po kolegovi Harry mlčky ohlédnul, Moudrý klobouk vykřiknul: „Nebelvír!"

Malý klučina se na Harryho znovu nadšeně usmál a otec mu to oplatil. Pak s neskrývanou radostí ve tváři běžel k nebelvírskému stolu, kde se posadil vedle ostatních dětí.

Severus měl chuť si vytrhat na hlavě všechny vlasy, protože měl podezření, že mu stejně brzy vypadají.

°°°

První týdny byly o připomínání si starých zvyků. Bradavice mu ani po těch letech nepřišly cizí a cítil se v nich stejně příjemně jako kdysi, ale musel si zvykat na novou dynamiku vztahů a vnímání. Už nebyl student. Naopak byl učitel. Autorita. Studenti si ho velmi rychle oblíbili, vzhlíželi k němu a Harry si uvědomil, že ačkoliv svůj vybraný obor doma v Austrálii miloval, učitelství bylo něco, co se mu vrylo pod kůži. Zalíbilo se mu to. Možná až moc.

Měl rád děti, jejich představivost. Líbilo se mu sledovat jejich růst a potenciál. Užíval si jejich upřímnost a otevřenost, kdykoliv jim dal prostor se vyjádřit. A aby toho nebylo málo, byl hodně oblíbený mezi děvčaty z vyšších ročníků, protože byl mladý a přitažlivý.

Zapadl velmi rychle. A i když byl z celé situace nervózní, zdálo se, že to bylo zbytečné.

Se synem trávil všechny víkendy. Většinou spolu chodili do Prasinek nebo jezdili do Londýna na příčnou ulici. Občas spolu hráli famfrpál na hřišti a někteří další studenti se k nim s nadšením přidali. Bylo to osvobozující, nádherné a přinášelo mu to nečekané uspokojení.

A Severus Snape tohle všechno pozoroval zpovzdálí. S pravidelností a vnitřním neklidem, který se probudil od chvíle, kdy se Potter do školy vrátil. Potácel se někde mezi vášnivou touhou zabořit prsty do těch černých vlasů a mezi potřebou vlítnout do toho hloučku nadšených rozesmátých tváří a poslat všechny do patřičných míst.

Rozpoznal tu emoci. Byly to desítky let, co ji cítil naposledy. Pokaždé když Lily Evansová věnovala víc pozornosti tomu idiotovi Potterovi staršímu. Byla to žárlivost. Ale proč by zatraceně měl žárlit zrovna na Harryho Pottera? Nebo na to, že je šťastný a spokojený? Protože on sám přežíval jen tak, jak mu život umožnil?