Láska ve Stroboskopech (SasuSaku) ✔

Kapitola 1. - Hořká

Osamostatnění.

Vlastně do toho nechtěla skočit tak po hlavě. Práce jí komplikovala život. Její rodiče se pořád kabonili, když slyšeli slovo exotický tanec, a její kamarádi jí neustále říkali, aby toho nechala, i když věděli, že jejich růžovovlasá kamarádka si to k srdci rozhodně nevezme.

Měli pravdu.

,,Kam chceš, abych uh-" Její blonďatá kamarádka prsty svírala kožený dvoudílný kostýmek, který se skládal z podprsenky a šortek. ,,Tohle."

Sakura se jemně usmála, když její oči cestovaly po opotřebované kůži. To co bylo kdysi matně půlnočně černé, bylo nyní vybledlé tmavě hnědé, bylo to jedno z jejích prvních oblečení, které si koupila potom, co oslavila dvaadvacáté narozeniny.

Sakura vlastně znala všechny své outfity nazpaměť, pamatovala si každý, a kdy, a kde je měla na sobě. Koneckonců za svůj život prošla jen pár podniky.

"Jen to dej do skříně k dalším věcem," broukla a znovu se soustředila na hromadu dalšího oblečení, které ještě musela složit. Jestli teď měla něčeho dost, bylo to oblečení.

,,Tady je nějaká zima," zaslechla Sakura mumlání své kamarádky a hned věděla, že ta holka si bude na teplotu stěžovat tak dlouho, dokud s tím něco neudělá. Sakura se s povzdechem a protočením očí vyškrábala k otevřenému oknu a zachvěla se, když ucítila, jak se jí o tváře otřel vánek.

V Konoze byla zima, moc velká zima.

Ale neměla se čemu divit, když se stěhovala během zimních měsíců Ino ji varovala, že zimy budou kruté a léta ještě drsnější, a Sakura jí sice věřila, ale stejně netušila, jestli je to pravda, dokud nedorazila do nového bytu.

Byla to stará činžovní budova, nic moc starobylého, ale ani moc moderního. Úzká křivolaká chodba vedla ke dvěma skleněným dvoukřídlým dveřím a ani ve vstupní hale nebylo nic, o čem by se dalo psát domů.

Sakura nebyla chudá, ale nebyla ani bohatá, na to by zatím muselo stačit studio. První věc, které si všimla, byly kousky ztvrdlé barvy popadané různě po kuchyni - vypadalo to, jako by někdo zkoušel zakrýt kdysi červené stěny bílou, ale odvedli s tím mizernou práci.

Ino ji upozornila na myčku, což bylo něco, co dívka doma neměla, a tak Sakura u stroje skákala radostí, jelikož nenáviděla mytí nádobí. Zbytek kuchyně byl standardní - průměrná lednice, sporák a několik sad bílých skříní a skříněk, které ladily se stěnami.

Byt byl samozřejmě prázdný, takže na první pohled vypadal prostorně, ale věděla, že jakmile prostor zaplní všemi svými věcmi, pokoj se začne zmenšovat. Ale nevadilo jí to, žila sama, nepotřebovala tolik prostoru.

S lehkým žuchnutím okno zavřela a místo najednou ztichlo. Zvuk klaksonů aut a tlumené mumlání utichlo, s výjimkou pleskání lepenky a rachotění věšáků.

,,Jsi si jistá, že ten klub je slušný?"

,,Ano, Ino, říkala jsem ti to několikrát."

Sakura si vážila toho, že se její blonďatá kamarádka tak vyptávala. Samozřejmě, bylo pochopitelné, že se o ní Ino bojí a její profese byla dost zvláštní, ale zatraceně dělá to už tři roky. Co si myslela, že se nastěhuje do nového města a začne se svlékat, aniž by to tu nějak prozkoumala?

,,Jen se bojím," povzdechla si Ino, než pustila kus oblečení. ,,Je to pro tebe něco nového, to je ohromující."

Měla pravdu, bylo to něco úplně nového. Byla zvyklá na svou venkovskou komunitu jižně od hlavního města. Bylo to malé městečko, staré, ale pěkné, s roztomilými malými restauracemi a pravěkými domky. Pořád si připomínala, že tohle bude její nový domov - vysoké budovy a vůně kouře. Hudbou pro ni už nebude cvrlikání ptáků a šelest listí v podzimu, ale zvuk projíždějících aut a zvonění dveří obchodů.