Láska ve Stroboskopech (SasuSaku) ✔

Kapitola 11. - Zlom

Sasuke si vždycky myslel, že se zná, věděl, co mu vyhovovalo a co ne (bylo toho hodně). Je myslitel, analyzátor a každé své rozhodnutí zakládal na logice, protože emoce vedou pouze k potížím.

Ale nic z toho co v posledních dnech učinil, nebylo logické.

Krátce se na ni podíval, vypadala nonšalantně, ale zároveň úzkostně, zuby si okusovala spodní ret a Sasuke by přísahal, že viděl, jak je lehce rozdělila, aby promluvila, ale její obočí se svraštilo a pak jakoby si to rozmyslela.

Deštník byl průměrné velikosti, pouze pro jednoho, Sasuke byl úplně promočený, mělo by mu to vadit, ale v tuto chvíli ne.

Distancování se bylo odpovědí na všechny jeho problémy, byl to jeho klíč k návratu do normálního života plného jeho obvyklých myšlenek a známých rutin. Poté, co řekl dívce svůj názor, byl spokojený, ve skutečnosti šťastný. Ale tyto krátké okamžiky radosti byly okamžitě nahrazeny emocemi, které Sasuke nikdy předtím nezažil.

Zlost.

Byl naštvaný na Sakuru, ale hlavně byl naštvaný sám na sebe. Byla striptérka, koketní od přírody, a Sasuke by si už měl vybudovat toleranci k hravým ženám, pracoval v podniku pět let. Ale Sakura musela být jiná, ne, byla jiná, při pouhém pohledu na ni mu vřela krev v žilách, jeho mysl by zakolísala i při těch nejzásadnějších komentářích a šukal její pohled, její přítomnost nedovolila jeho očím ani vteřinu odpočinku. Byl naštvaný, že už nedokázal ovládat své myšlenky.

Touha.

Sakura byla hezká, vlastně byla krásná, její fyzický vzhled byl jedinečný, ale způsobem, který byl svůdný i mystifikační. V tuto chvíli už si byl jistý, že ho přitahovala, nastávaly noci, kdy se pod dekou frustrovaně kroutil, čelo mu pokrývala malá vrstva potu, a on na ni myslel. Na její oči, její tělo, její rty a všechno, co byla Sakura Haruno. Ale její vnější krása byla jen jedním kouskem skládačky. Sasuke toužil po její pozornosti, slovech a jistotě. Když mluvila se zákazníkem, přemýšlel, přemítal o slovech, která se jí linula ze rtů. Toužil po ní, fyzicky i duševně.

Žárlivost.

Stejně jako touha mu tento zvláštní pocit připadal cizí. Sasuke Uchiha nikdy nežárlil, hlavně kvůli tomu, že mu to bylo vždycky jedno. Ale když přistihl Sakuru tancovat na klíně jinému chlapovi, zatímco jiní na ní pohlíželi jako na nic jiného než zkurvený kus masa, vyschlo mu v krku, v hlavě měl najednou prázdno a než se nadál, stál čelem k polici, ve snaze ovládnout se. Zpočátku to byly doteky, které byly pro jeho oči jedem, ale teď to byla slova, pohledy, mizerná přítomnost mužů v její blízkosti. Sasuke žárlil, protože ji nemohl mít.

,,Jsme tady," zaslechl její tiché zamumlání a tak se rychle vzpamatoval.

,,Dobře," odpověděl a sledoval ji, jak se blížila k dvoukřídlým dveřím. Zaplavila ho menší vlna zklamání, když si uvědomil, že kráčeli v tichu, to znamenalo, že Sakura s ním nechtěla mluvit, jeho slova ji ovlivnila.

Nic neříkala a jeho to přestávalo bavit.

,,Sasuke."

,,Hn." Pořád mlčel, ale sklopil deštník, aby se jí podíval do očí, a na vteřinu se její smaragdy zatřpytily. ,,Chtěl bys zůstat, dokud bouřka nepřejde?"

Ne.

Byl to špatný nápad, hrozný nápad. Sasuke už nic nepopíral, byl si vědom toho, že to, co k Sakuře cítí, nebylo to, co by měl cítit kamarád. A to ho děsilo, sakra děsilo.

Ví, co je pro něj nejlepší, Sasuke Uchiha uvažoval logicky.

,,Dobře."

***