Paralela snů

15. Svoboda

Postavila celý případ způsobem, který naznačoval, že její psychická labilita je dílem „výchovné" dávky Cruciatu, kterou ji otec pravidelně ctil. Netušila, jestli je to pravda, ale dokázala si to živě představit, což napomohlo důvěryhodnosti jejího výkonu.

Věděla, že její tón a výraz zabraly. Léčitelé samozřejmě hned neuvěřili jejím slovům, ale když trvala na tom, že by ji zajímalo, jak se k jejímu obvinění postaví její otec, zavolali lorda Downeyho. V jejich nitru začal hlodat červík pochybností, kterého zvlášť některé ze sester ochotně živily - stačilo jim si vzpomenout na hrůzu, kterou jeho lordstvo mělo ve sklonu budit v lidech, se kterými jednalo.

Když se Downey zamračeně dostavil, udeřili na něj. Zasypán trefnými otázkami na malou chvíli ztratil duševní rovnováhu a pocítil střep strachu. Lyn napjatě čekala za dveřmi a vývoj situace odhadovala podle emocí.

Downeyho hadí jazyk pochopitelně vše urovnal. Ačkoli někteří z léčitelů zůstávali nepřesvědčeni, nebyli dostatečně placeni za to, aby si nevhodnou iniciativou zadělávali na ošklivé problémy. Když byl lord hotov s nimi, vešel do pokoje k dceři.

Jako první mávl hůlkou kolem dokola jako tehdy Snape - aby ji nikdo neslyšel, až bude křičet? Dlouze na ní ulpěl pohledem, souboj vůle však nevyhrál. Lyn zaplavovala vlna naděje a zadostiučinění, se kterou se hrozba v jeho očích nemohla měřit silami.

„Moje maličká," povzdechl si nakonec.

Z jeho tónu, který pro tak něžně oslovení zvolil, Lyn přece jen zamrazilo - někde uvnitř tuhé skořápky pýchy, egoismu a lhostejnosti se totiž zjevně zachvěly zbytky člověka.

„Opravdu si myslíš, že mě můžeš jen tak udat? Že stačí někomu zapůsobit na city, udělat psí oči a ukázat obviňujícím prstem na mě? Vážně věříš, že dovedeš najít nějaký slabý článek, díky kterému se ti podaří desítky lidí, kteří tě považují za šílence, přesvědčit o tom, že jsi jen oběť? Vidím, že ses při posledním útěku naučila v Bradavicích víc, než je ti zdrávo.

Vybrala sis tuhle cestu sama, má drahá. Vím, že nemáš v povaze být mi vděčná za nemilá, ale nutná rozhodnutí, jen stále nechápu, jak mě za svou situaci můžeš vinit. Odjakživa jsem tě učil, že každý jedinec je odpovědný za svůj život. Přesto jsem tě vždycky chránil, jak jsem mohl. Jak se mi to odplácíš?"

Hněv, se kterým přicházel na oddělení, nejistota, která na něj padla při střetu s ošetřovateli, i spokojenost z vítězství, jíž se oblažil před vstupem do jejího pokoje, byly nahrazeny palčivým návalem zklamání a žalu.

Lyn cítila, jak se jí obraz nelidského tyrana začínal drolit před očima a její nenávist se pomalu rozplývala v nečekaném náporu soucitu. Jakkoli donebevolající byly jeho výchovné metody, jakkoli nízké bylo jeho přesvědčení o vlastní neomylnosti, nemohla nevidět nezlomné odhodlání chránit vlastní krev, touhu po uznání svých dětí a lásku, jež k ní choval.

Před svou empatií nemohla zavírat oči, ať se snažila sebevíc. Ten obávaný muž, který se nad ní hrozivě tyčil, se pouze celý život snažil být otcem, kterému měly jednoho dne všechny jeho děti být vděčné za vše, čím je vybavil do života. Nemohl tak docela za to, jaký byl, protože i on měl rodiče, kteří ho vychovávali podle svého nejlepšího svědomí, a veškerá jeho scestná rozhodnutí a činy pramenily z víry, že pro své potomky dělá to nejlepší, co je v jeho silách.

Byl na to koneckonců sám, protože matku už jeho děti ztratily.

V očích ji zaštípaly slzy. Zamračila se a divoce zamrkala. Bylo to jako dostat kovovou tyčí do žaludku. Zatímco Lyn se nevěřícně pokoušela vypořádat s novými pocity, lord Downey popošel k ní a vytáhl hůlku.