Střípky podle zadání

Co Neví Borgin a Co Neví Šedá Dáma

V Bradavicích zavládl konečně klid, studenti byli schovaní u krbů ve svých společenských místnostech a poslouchali hvízdání větru za okny.

A přesně v takové chvíle se všichni duchové na hradě scházeli v prázdné učebně ve sklepení.

Takové večery jim připomínaly chvíle, kdy ještě žili a přesně takto se scházeli s přáteli. Občas se Heleně zdálo jako by cítila krev v žilách a vítr, který jí hladí tvář, ale pak se podívala před sebe a ten pocit zmizel.

Helena ty chvíle milovala, ale byla tu ještě jedna věc, která jí pomáhala dál být. Milovala poslouchat příběhy o nešťastné lásce. A o ty v Bradavicích nebyla nouze.

Právě teď měla na mušce mladého Malfoye s tou mrzimorskou mudlorozenou. A aby pravdu řekla, byl to jeden z těch výjimečných párů, u kterých měla pocit, že by možná ještě mohla existovat opravdová láska, i když to přiznávala nerada.

Vlastně, před nimi tu byl jeden. Toho chlapce si Helena oblíbila a jeho přítelkyni zrovna tak, ale kdykoli na ně pomyslela, cítila to nekonečné úzko, tu samotu. Ale nemohla si pomoci, a i přes bolavé vzpomínky musel vědět, jak skončí ti noví.

Zrovna dnes je viděla v jedné prázdné třídě.

Když si vzpomněla na jejich rozhovor, bylo jí úzko.

…

„Emmy,“ Sykl Lucius a zatáhl dívku do třídy, ve které stál.

„Chyběla jsi mi.“ Zašeptal.

Helena pochopila, že pro něj není přirozené říkat a dělat věci týkající se citů.

Jak moc jí připomínal chlapce, který tu stál desítky let zpět.

„Proč jsi včera nepřišel?“ Dívka, Emmelina Vanceová, se na Luciuse dívala vyčítavě.

Netýká se to ale schůzky, za tím bude něco víc, pochopila Helena.

„Víš, že jsem nemohl, nemůžu prostě jen tak nepřijít! Zabil by mě, Emmelino. Zabil by mě, nemůžu, ty to víš. Nemůžu!“ zněl tak zoufale.

Heleně by to rozervalo srdce, kdyby ho ještě měla, tím si byla jistá. Znala to zoufalství.

I On býval zoufalý.

„Jenom se bojíš Luciusi, strach ale neznamená, že bys nemohl něco udělat. Já se taky bojím hadů, ale to neznamená, že když nějakého najdu na posteli tak ho tam nechám. Je to moje postel a on tam nemá co dělat. U tebe je to stejně. Ten hajzl vlezl do tvého života a nemá tam co dělat. Tak se ho zbav!“

Ta dívka, ta naděje. Helena doufala, že není marná, že dokáže tu chuť žít předat i Luciusovi. Doufala, ale nevěřila.

Je stejná jako Ona, bývala jako plamínek, který nikdy nedohoří.

„Ty přirovnáváš… vážně jsi právě… vážně jsi právě přirovnala Pána Zla k hadům?“ propukl Lucius v smích.

Emmelina se po chvíli přidala a Lucius si ji přitáhl k sobě. Oba je stáhl na zem, kde si dívku vysadil do klína.

„Myslím to vážně Ciusi, mluvila jsem s Brumbálem. Říkal, že není problém ti pomoci. Prosím, překousni tu svojí Malfoyovskou hrdost a přijmi to. Kvůli mně.“ Když Emmelina domluvila, místnost zaplavilo tíživé ticho.

Emmelina se dívala nepřítomně za Luciusovo rameno a pohrávala si s pramínkem jeho vlasů.

„Víš, že bych pro tebe udělal všechno Elin, ale tohle? Já udělám všechno, co si budeš přát, dám ti cokoliv. Ale …“ byl přerušen.

Ta holka má v sobě jiskru něco, co se Heleně opravdu líbilo.

„Pak si přeji tebe. Abychom se nikdy nemuseli rozdělit. Tohle je jediné, co chci.“ Řekla rezolutně černovláska a jemně se na Luciuse usmála.

Helena už nemohla dál poslouchat, měla strach, co by mohla slyšet.

Znovu už by to nedokázala, proč jen Orion s Euphemií nešel? Proč si tak pošetile myslel, že dokáže přelstít Temného pána. Helen ho varovala, říkala mu, že on přelstí jeho, že se to obrátí na špatnou stranu. Že už svou Phemi neobejme, když odejde.

Ale on nedokázal přijmout, že by něco nedokázal.

A tak měla Helena pravdu.
Orion už svou Phemi neviděl, a možná to byla lepší možnost.

…

Lucius otevřel oči a vynořil se ze vzpomínek.

Seděl na zemi jako tehdy, ale o pár let starší, a snad i rozumnější.

A naproti němu seděla ona.

V očích tu neuhasínající naději, jí tak vlastní a v rukách ty jeho.

A v tu chvíli se rozhodl.

„Slíbil jsem, že tě nikdy nenechám samotnou, že jednou se spojíme tak, že už nás nic nerozdělí. Myslím, že je na čase to splnit.“

Díval se jí přímo do očí, ve kterých najednou stály slzy.

Byla dokonalá.

Dokonalá pro něj.

„Miluji tě,“ vydechla a políbila ho. Lucius se cítil doma. Už je nic nerozdělí, nikdy.

Miluje ji, už to ví.

Ahojky,
Kupodicu se mi to opracdu povedlo a napsala jsem druhou část k Lucelině.
Doufám že se líbilo. :D

Za to že se povídka dá hetky číst poděkuju Nath_Lupin.

Povídka he psaná na zadání Ship od 1queenofstory a využila jsem i její ship... XD

Dekuji za hlasy a komentáře.

Mějte se krásně.
Rezi<3