Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

22. Konec hry

„Bojím se," přiznal poručík soustřeďující se na zklidnění svého dýchání. A byla to pravda, věděl o věcech, kterými si dokonce dennodenně procházeli lidé z komunity, do niž podle všeho i sám patřil. Děsilo ho to. Děsilo ho přiznat to i sám sobě. Co by řekl rodičům? Nikdy o něčem podobném, ani společně nemluvili, takže neznal ani jejich názor na komunitu. Neuměl si představit, že by přišel a řekl – „Tati, mami, zjistil jsem, že jsem i na kluky, není to skvělý?" To určitě.

„Neboj, jsem tu pro tebe," stiskla ho Mira v objetí pevněji.

„Zayn..." řekl nakonec, než se od ní odtáhl, „ten o kom jsem mluvil je Zayn. Nevím jak nebo kdy se to stalo, ale najednou stál přede mnou a bylo to úplně jiné, než předtím."

„Já nevěděla, že Zayn-"

„Já taky ne předtím," zase se na ni nemohl ani podívat.

„Li, já to chápu. Nezlobím se, jsem vlastně moc ráda, že mi natolik důvěřuješ. Nemůžu vědět, jak těžké to pro tebe je, ale jsem tu pro tebe, dobře? Budu šťastná, když budeš se Zaynem nebo kýmkoliv jiným šťastný," usmála se na něj.

„Přál bych si, abys nikam nemusela, všechno by bylo snazší..."

„Nebylo, tohle totiž se mnou ani s nikým jiným nemá, co dělat. Ty sám si musíš udělat v hlavě pořádek a ujasnit si, co chceš, ale než odjedu, budu se ti snažit pomoct, jak nejlíp to půjde. Nejsi sám."

A tak tam Liam seděl s hlavou na rameni své bývalé přítelkyně, zabraný v myšlenkách na sebe, Zayna a dost nepředvídatelnou budoucnost, která ho čekala.

* * *

Louis nad tím skutečně uvažoval. Poslední dobou byl pořád pod tlakem, cítil se jako v kleštích, takže by nějaké rozptýlení uvítal. Dopsal zprávu, kterou rozepsal a sáhl po mobilu. Věděl, že se Harry ráno necítil úplně ve své kůži, ale přesto se ho chtěl zeptat, protože si nebyl jistý, zda se angažovat, když tam Harry nebude.

„Ahoj," ozval se jeho hlas z mobilu, zněl unaveně, Louisovi skoro přišlo hloupé ptát se.

„Ahoj, Hazz, jak ti je?" zeptal se tedy prvně.

„Hm, je to lepší. Pořád se cítím trochu přejetě, ale je to určitě lepší než ráno. Proč? Děje se něco?"

„Ne, nic. Jen... Ta nová kolegyně Emma a Bram – s nímž jsem se mimochodem usmířil – mě, tedy spíš nás pozvali s nimi do klubu. Nechtěl jsem, ale Bram je taky abstinent a přesvědčivý teda opravdu umí být, ale nevím, jestli chceš jít ty," vysvětlil.

„Já teda asi nepůjdu, už se cítím líp, ale přece jen se necítím na chození do klubu, ale ty běž! Aspoň se s Bramem a Emmou trochu sblížíš. Myslím, že bys měl jít. Počkám na tebe," z Harryho hlasu byl znát jeho úsměv a Louis nemohl jinak, než se taky usmívat.

„Jsi si jistý? Nechci tě nechávat samotného, když se necítíš-"

„Lou, jsem v pohodě, zvládnu být pár hodin sám vážně. Běž a bav se, potřebuješ to, jen pamatuj, že nepiješ alkohol, ano?"

„Dobře, lásko. Přesvědčil jsi mě, ale nebudu tam dlouho, čekej mě určitě před půlnocí."

„Dobře, budu. Miluju tě, Lou."

„Já tebe víc, Hazz."

„Nezačínej!"

„Ty nezačínej!"

„Miluju tě."

„Nikdy mě neomrzí slyšet ta dvě slova od tebe. Taky tě miluju."

„Nápodobně."

„Tak se měj."

„Užij si to."

„Pokusím se, tak ahoj."

* * *

Klub se nacházel opravdu jen kousek od stanice a vypadal jako slušný klub, kam se lidé chodí normálně pobavit, ne opít do němoty a pak zvracet před vchodem do příkopu. Louis za to byl opravdu rád.

„Tak co na to říkáš? Je to tady fajn, ne?" zeptala se ho Emma, když společně našli prázdný box, ve kterém aspoň slyšeli, o čem si vlastně povídají.

„Jo, je to lepší, než jsem si představoval," zasmál se.

Emma byla z jejich boxu jedna ze tří lidí, kteří pili alkohol, ale bylo to jen mojito, zbylí dva, kteří pili byla Lea a nějaký policista, jehož jméno Louis neznal, ale vypadal sympaticky.

„No tak nám Louisi řekni, jak ses dostal do kapitánskýho křesla?" zeptal se Bram a všichni svou pozornost obrátili na něj, takže modrooký s povzdechem začal povídat.

Ve stejném duchu se nesla i následující hodina a půl. Louis se bavil i bez alkoholu a kupodivu mu to vůbec nevadilo. Zjistil, že mladý policista se jmenuje André a je to mladší bratr Lei, u policie začal pracovat teprve nedávno, takže se ještě moc do terénu nedostal, ale moc se na to těší. Postupně se jeden po druhém vystřídali u baru, aby objednali další pití, až přišla řada na Louise.

„Už jdu, už jdu, Emmo nešťouchej do mě, říkám, že už jdu," smál se, když vycházel z boxu. Jeho blond kolegyně už měla dost, ale dobře se bavila a zatím dokázala přemýšlet a mluvit, dokonce i sama odešla na záchod.

Louis zamířil k baru a objednal jim všem pití, načež si všiml ruchu na jeho opačné straně. Byl by ho ani nepoznal. Isaac seděl na barové židličce, přičemž bylo dost očividné, že je tom ještě hůř než Emma. Střídali se u něj čtyři různí chlapi, kteří ho líbali a kupovali mu další a další alkohol. Louis věděl, že by se do toho neměl míchat. Nebyl to jeho problém, ale byl až příliš čestný na to, aby ho nechal napospas osudu.

„Tak pánové, já myslím, že to tady rozpustíme, ne?" promluvil k tomu setkání místních oplzlíků, kteří si svou příležitost nechtěli nechat ujít.

„A kdo seš, že si myslíš, že nám ho můžeš jen tak odvíst?" ozval se hned jeden z těch chlapů anglicky a se silným irským přízvukem.

„Ten kdo na vás všechny zavolá policajty, ten, kterej je zároveň jedním z nich a kterej ti rozbije úsměv, jestli nesundáš ty špinavý pracky z mýho přítele," odpověděl mu klidně. Neubránil se malému deja vu, když tenkrát v baru zachraňoval Harryho obdobným způsobem.

„Aha a ty bys taky zájem o někoho navíc neměl?" zeptal se jiný ze skupinky, který vypadal, že sotva dostal občanku a zároveň šlapal chodník.

„Ne, to určitě ne a teď když dovolíte..." vytáhl z hloučku za ruku Isaaca a zamířil s ním k východ.

„Lou, ty sis pro mě přišel? Jsem tvůj přítel a ty mě máš rááád?" smál se opile.

„Nejsem tvůj přítel, ale nenechám tě ve štychu a rád tě mám jako kamaráda a teď pojď bydlíš kousek, takže tě odvedu. Nehodlám riskovat, že skončíš někde pod autem..."

Isaac něco nesrozumitelného zažvatlal a chtěl se napít ze skleničky, kterou pořád držel v ruce, ale Louis mu ji vzal a protože se už nechtěl zdržovat, vypil její obsah.

„Tak a pojď už."

* * *

Dojít k Isaacovi nebylo zase tak snadné, jak si Louis maloval a zabralo to skoro hodinu – Isaacovi se pletly nohy a modrooký se náhle cítil neuvěřitelně unavený – ale nakonec se podařilo dostat ho domů.

„Tak teď si lehneš a-" začal, ale nestačil dokončit, protože se na něj Isaac zavěsil a přitiskl se mu na rty.

A pak všechno upadlo do tmy...

Autorská poznámka: Prosím nezabíjet (a to nikoho včetně mě!)