Rytmus krve

16. Sladké dálky

I když zmizel z mého života, nikdy jsem nezapomněla. Myslela jsem na Reguluse po probuzení i v noci. Mohla jsem dělat cokoliv, ale on u všeho byl. Bylo to děsivé i krásné zároveň. Jenže i já byla jen člověk. A člověk zapomíná.

V duchu jsem ho sice viděla, ale každým dnem bledl a bledl. Za tři týdny už jsem nevěděla, jestli měl oči šedé s lehce zeleným podtónem nebo šedé s modrým. Stejně tak se vytratily drobnosti jako jeho chůze nebo vůně. Některé věci jsem si prostě vybavit nedokázala.

Jestli jsem pro to byla sobecký člověk, byla jsem. Jenže co jsem mohla dělat? Měla jsem snad zůstávat v minulosti a nemyslet na přítomnost nebo budoucnost? Věděla jsem, že on by si to nepřál. Zůstal mi aspoň nějaký zdravý rozum.

Ne tak Marlene. Věděla jsem, že se po smrti svého přítele zavřela doma. Dlouho nevycházela ven, vlastně jsem o ní nic nevěděla. Marlene mě odstřihla ze života stejně snadno jako Mitche. Najednou jsme pro ni prostě neexistovali.

Zavřela se v minulosti a odmítla hledat dál. Vzdala se štěstí pro svoji vzpomínku. Bylo to nebezpečné koketování s naší myslí, ale chápala jsem ji. Potřebovala čas. My všichni.

A to mě tehdy také přivedlo na myšlenku té dovolené. Volno, které mně a Mitchovi zařídí klid. Pozvala jsem i Marlene s tím, že platí můj trezor u Gringottových, ale pozvánka se mi dostala do rukou o den později s jediným slovem.

Regulus.

Přesně tak. Vyčítala mi, že jsem ho nezachránila. Vyčítala mi všechno. Mohla, jistě na to měla právo. Jak bych ho ale tehdy zachránila? Rozhodl se sám, plnil poslední vůli Oriona, obětoval se pro vyšší dobro. On jediný z nás byl skutečně dobrý.

Válka neznala dobro a zlo, to jsem věděla už dávno. Sem tam se ale mihnul člověk, který udělal tolik dobrého, že bych ho nemohla považovat za špatného snad nikdy. Měla jsem zkreslené představy i vzpomínky, smrt s nimi vždycky zamává, ale Regulus byl dobrý.

Jak se Regulus vytrácel pryč, jeho místo pomalu zaplňoval Mitch. Už dávno mu patřilo místo Siriuse, později i Marlene, teď dostával i to Regulovo. Byl snad poslední žijící osobou, která pro mě něco znamenala.

Už dávno jsem neváhala. Ve válce nebyl na váhání čas, kdybych se rozmýšlela příliš dlouho, mohla bych o všechno přijít. Proto jsem nepřemýšlela, jestli bylo brnění v konečcích prstů správné nebo ne. Bylo tam, to mi stačilo.

Tehdy jsem si to mohla poprvé přiznat. Řekl to první, po dalším z mnoha takových záseků. Stál za mnou od začátku. Byl přítel, ke kterému jsem pocítila něco víc.

"Taky tě miluju," vypadlo ze mě překvapeně. Tak to bylo. "Jestli jsem vůbec schopná milovat, tak jsi to ty."

Nebylo to příliš romantické vyznání, ale Mitchovi to nevadilo. Vzal ho za své, tehdy mi ukázal světlo slunce, které zastínilo i Siriovy hvězdy. Mitch byl hvězdou největší. Svítil i ve dne a já nepotřebovala dalekohled, abych ho spatřila.

V tom všem zmatku se někdo takový hodil. V celé té věci s válkou jsem si byla jistá, že mým opěrným bodem je zrovna on. A tak jsem se tou jistotou nechala naplnit.

Jestli jsem si byla kdysi jistá, že pohřeb Dorcas byl tím největším zážitkem mého života, jeden večer po akci s Řádem mě přesvědčil o opaku. Mitch tehdy vyhrkl tu větu a já jí překvapeně opakovala. Až pak si dovolil mě políbit.

Světla létala vzduchem, určitě jsme něco rozbili, ale hlavně jsem to cítila znovu. Cítila jsem svoji nečistou krev, jak se spojovala s tou Mitchovou. Svůj ke svému.

Naše srdce se sladila, rytmus mě skoro vyhodil ze svého vědomí, jak najednou zněl jako Mitchovo srdce. Nemysleli jsme na nic jiného než na sebe. A ono to možná bylo někdy i dobře.

***

Začátkem března jsem naplánovala tu cestu. Francie. Podíváme se jen za humna, Mitch hlasoval pro Ameriku, já ale nesouhlasila, protože bychom se vrátili o tolik dní později. Stále tu zuřila válka, stále jsme museli pomáhat.

Naše chvíle ale nemohla překazit ani válka. Všichni z mého života odešli, u všech jsem očekávala opuštění, ale od Mitche nikdy.

Z Francie sešlo, nakonec jsme nejeli nikam. Vydobyla jsem si ale právo na jeden víkend. Jen jeden víkend mimo celý náš problém.

Tehdy se stal Mitch tím, kdo mi poprvé ukázal jižní pobřeží. Nikdy předtím jsem tam nebyla, nikdy na to nebyl čas. Procházeli jsme se po pláži, velebili sladké dálky, kam se nejspíše nikdy nepodíváme, protože zemřeme dřív, a při západu slunce mě Mitch shodil do studeného moře.

Idylka to byla až neskutečná, celé dva dny podle mě. Jediné dva dny v mém životě a i ty mi musel osud pokazit.

Zpráva, že Emmelina Vanceová je pryč, se rozlétla Řádem ihned. Sebrali ji prý na ministerstvu. Nestihla ani utéct, protože ji chytili. Bojovala do posledního dechu, ale ani ten nestačil. A někdo dokonce pověděl zbytek. Podílel se na tom Malfoy.

Toho večera jsme se vrátili z pláže dřív, odešla jsem po zjištění těchto zpráv pryč. Na místo, o kterém nevěděla jediná živá duše. Jediné dvě zemřely letos jen chvíli po sobě.

Můj kousek světa v zahradě rodičů. Tam jsem uklidňovala Reguluse, tam jsem trávila dětství. A teď jsem seděla sama opuštěná na tomhle místě a říkala si, jestli to osud dělá naschvál. Jestli mě mučí z nějakého důvodu.

Emmelinu jsem neznala, neplakala jsem pro ni. Ani nevěděli, jestli je vůbec mrtvá. Mohla na tom být daleko hůř, v sídle, kde zrovna přebýval Voldemort, mohla trpět i měsíce. Kdo ví.

Naposledy jsem vzdychla pro Malfoye. Nejspíše byl už nadobro ztracený. Napadlo mě, že možná vždycky byl, to jen já si přála vidět víc. Vždycky jsem za jeho maskou hledala víc.

Co když tam ale nikdy víc nebylo? Co když byl Malfoy skutečně jen smrtijed? Co když byl prostě jedním z nich, aniž by nad tím přemýšlel.

Bylo to vlastně jedno. Já už měla svůj život a Malfoy do něj nepatřil. Můj život teď byla jen jediná osoba, poslední osoba, která mi zbyla, Mitch.